Jeho poznatky z roku 1989 a více je pak obsaženo v rozhovorové knize Politika není kšeft od Jana Šíchy. Knížku Dienstbier spolu se sociologem Janem Kellerem pokřtil tento týden.

Nejen polistopadový ministr zahraničí Jiří Dienstbier starší spoluvytvářel dějiny demokratického Česka. Do procesu se zapojil i jeho syn. Jako student strojní fakulty se totiž vmísil do tehdejšího studentského stávkového výboru, kde nejenomže veřejně vystupoval s požadavky studentů, ale zároveň byl i jakousi spojkou mezi fakultou a tehdejšími disidenty v čele s Václavem Havlem a Sašou Vondrou.

„Neděli jsem strávil na Náměstí Míru na policii, v budově dnešní radnice, s celou řadou dalších lidí. Stávka se od pondělka rozběhla na všech fakultách mnohem snadněji a spontánněji, než nás v sobotu dopoledne napadlo,“ říká v rozhovorové knize Jiří Dienstbier mladší o noci ze soboty 18. listopadu 1989 na neděli 19. listopadu.

Ucpali záchody na policejní stanici

„Mým hlavním pocitem bylo, že tam úplně zbytečně sedíme a nemůžeme se podílet na přípravách věcí, které se odehrávaly. Naše hlavní činnost byla likvidace letáků, které jsme měli u sebe. Hlavní výsledek našeho zatčení spočíval v tom, že jsme jim na policejní stanici ucpali záchody,“ vzpomíná dále Dienstbier v knize na „revoluční“ dny. V té době studoval druhý ročník strojní fakulty ČVUT a zároveň působil ve studentské skupině, která si říkala STUHA.

„Naší ambicí bylo založit nezávislý studentský svaz a bojovat za akademické svobody. Hlavním našim počinem nakonec bylo zorganizování manifestace 17. listopadu 1989. Náš původní záměr byl jít z Albertova na Václavské náměstí,“ vysvětluje pak Dienstbier i dění, které předcházelo výše zmíněným akcím.

Dalšími svými slovy dokonce překvapuje. Málokdo totiž ví, že i on se tehdy setkal v proslulé Laterně Magice s Václavem Klausem, a to jako „studentská spojka“. Oba dva pak mezi sebou horkokrevně diskutovali.

Tezi o pitomcích a synovi mi Klaus zopakoval třikrát

„V noci ze 2. na 3. prosince, když skončil celostátní stávkový výbor, kdy vyhrál radikální postoj, že stávka končit nemá, jsem šel výsledek oznámit do Laterny Magiky, kde každou noc zasedal krizový štáb. Byl to vždy Saša Vondra plus několik dalších lidí. Tu noc tam byl také Václav Klaus...Poté, co jsem odrecitoval rozhodnutí, se kterým jsem nesouhlasil, jen jsem objektivně předal, jak se rozhodl stávkový výbor, mi Václav Klaus sdělil, že jsme ve stávkovém výboru parta pitomců. A kdyby tam seděl jeho syn, takovou blbost bychom nemohli nikdy udělat. Tuto tezi o pitomcích a synovi mi zopakoval třikrát,“ uvádí v knížce Dienstbier k otázce, zda si vzpomíná na něco výrazného z této nezapomenutelné doby.

„Je jasné, že já spolu s menšinou studentů a Václavem Klausem, jsme se tehdy mýlili. Očekávali jsme mnohem podstatnější změnu vlády než Adamcových 15: 5. Už druhý den jsem věděl, že stávkový výbor přijal přes můj nesouhlas správné rozhodnutí a stávka má pokračovat,“ svěřuje se dále Dienstbier se svou mýlkou.

Šli na samou hranu možného...

„Ve skutečnosti se ukázalo, že nepraktičtí disidenti byli ostrými vyjednavači. Šli na samou hranu možného. Měli na základě své dlouholeté zkušenosti cit pro politiku a věděli, že politika je umění možného. Uvažovali i o alternativách, kompromisních řešeních. V praxi se ukázalo, že dojednali maximum. Kdyby neměli v zádech plná náměstí, statisíce lidí, nevyjednali by vůbec nic,“ uvádí v knize dále a také vysvětluje, jak se dostal ke své první funkci poslance tehdejšího „federálu“.

„Když Občanské fórum sestavovalo kandidátní listiny pro první svobodné volby, bylo potřeba najít kompromis mezi různými skupinami, které OF obsahovalo. Dohodlo se, že lichá místa bude obsazovat koordinační centrum OF a sudá místa kraje....I naši zástupci se měli ocitnout na kandidátkách Občanského fóra. Měli jsme tehdy pět kandidátů. Sám jsem ani neusiloval o volitelné místo, přesto jsem byl zvolen do parlamentu. Nepočítal jsem s tím, byl jsem čerstvě přijat na právnickou fakultu,“ vysvětluje Dienstbier, který proto má ve svém životopise už napořád uvedeno, že byl roku 1990 na dva roky zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění z kandidátní listiny Občanského fóra, kam byl delegován takzvaným Českomoravským studentským parlamentem.

Bylo mi hned jasné, že nechci být pravičák

Jenže v roce 1991 po rozdělení Občanského fóra Dienstbier překvapivě vstoupil do klubu Občanského hnutí. V knize pak i tento posun vysvětluje:

„Především jsem patřil k těm, co si mysleli, že rozpad Občanského fóra nastal příliš rychle. I v Občanském hnutí působili převážně lidé, kteří si nepřáli rozpad. Vše vzniklo až jako reakce na jasnou snahu Václava Klause přeměnit OF v pravicovou politickou stranu. Ti, kdo s tím nesouhlasili, si postupně vytvářeli novou strukturu, když se Občanské fórum zkraje roku 1991 rozdělilo...Bylo mi od začátku jasné, že nechci být pravičák.“

V politických stranách fungují místní klany

A jak vystupoval Jiří Dienstbier ml. později? V letech 1994 až 1998 a 2006 až 2010 působil jako zastupitel městské části Praha 2 - i to má uvedeno ve svém životopise. Členem ČSSD je pak od roku 1997.

SLEDUJEME téma: Přímá volba prezidenta

„Zneužívání moci začíná v politických stranách. Fungují v nich na řadě míst místní klany, které si udržují moc, dosazují své lidi na takzvaně volitelná místa kandidátek pro různé volby. Takoví lidé se neřídí idejemi, ale snahou o ovládnutí pozic a o svůj vlastní prospěch. Jediné, co takoví lidé potřebují, je zabetonovat si své pozice, aby je pokud možno vždy obhájili. To byl příklad Prahy, kde se historicky vytvořila velká koalice, který fungovala v zákulisí,“ popisuje pak prezidentský kandidát ČSSD praxi, který vládla na pražské radnici ještě docela nedávno.

Podle něj má být právě prezident příkladem pro všechny, proto je pro něj přímá prezidentská volba velkou výzvou.

„Neumím si představit, že by někdo na prezidenta kandidoval pro peníze a nenabídl při tom nějaký zcela vážně míněný záměr, co chce uskutečnit. Problém je, že lidé nevěří, že někdo vůbec mohl jít do politiky s čistými záměry. Že by si nechtěl především vydělat. Pak nastupuje otázka, zda už si nakradl, či jinak vydělal,“ dodává pak Dienstbier k aktuální přímé volbě hlavy státu.

A co udělá jako první věc, pokud na Pražský hrad bude opravdu zvolen? „Uvařím si kávu do velkého hrnku a koupím si velký diář,“ uzavírá pak větou Dienstbier knížku Politika není kšeft.