„Můžeme se jen dohadovat, co cítil prezident při pohledu na nekonečný zástup lidí, kráčejících za Havlovou rakví. Už tehdy asi sílilo Klausovo nutkání zničit Havlův odkaz, jež nyní dospělo do stádia obsese,“ píše komentátor. Fakt, že čtrnáct měsíců poté, co Havla nazýval symbolem boje za demokracii a lidská práva, jej označuje jako „bořitele existujícího lidského řádu“ nelze prý vysvětlit jinak, než zatemněním mysli.

Rozvíjející se prezidentova paranoia se prý projevila i tím, když s Havlem spojenou „levicovou kulturní mediální frontu“ obviňoval z vyvolávání atentátnických nálad a když si stěžoval, že po Havlově smrti tyto tendence ještě sílí.

A když o prezidentské volbě sledoval nejprve spontánní odpor proti své amnestii a posléze stejně spontánní vzedmutí havlovského étosu kolem Karla Schwarzenberga, musel se prý skutečně vyděsit. Tomu svědčí panické esemesky o emigraci a rovněž umanutá přirovnání Havla k jakobínům. Je prý škoda, že se Schwarzenbergovo tažení nepodařilo dotáhnout do konce - pohled na Klause, prchajícího před vítěznými havlisty do ciziny, prý mohl být nezapomenutelný.

Prezidentskou volbu Klaus chápal jako další kolo svého souboje s Havlem a proto všemi prostředky podpořil Zemana. Jenže pak mu došlo, že nezvítězil on, ale Zeman. A zatímco nového prezidenta pronásledují novináři až do samoobsluhy, kolem něj se šíří nezájem a opovržení. Jaký je to prý rozdíl oproti úctě, se kterou se loučil jeho předchůdce.

A tak prý chtěl na nenáviděného pravdoláskaře ještě jednou hodit špínu. „Pan prezident má ale zase smůlu. Zrovna v den, kdy vypustí své jedy, svět hledí do Vatikánu na odstoupivšího papeže. Jak to ten mrtvý dělá,“ posmívá se Leschtina.   

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.