Představa skupiny, ve které jsou „průměrní“ žáci, děti ze speciálních škol – tedy s poruchami učení, retardované a podobně a občas tu a tam nějaký chlapec či dívka s vysokým intelektem, snad mohla vzniknout jen z hlavy člověka, který se nikdy coby kantor nepostavil před tabuli.

„Obyčejné školy a třídy nejsou připraveny na to, aby do nich začaly chodit třeba retardované děti,“ říká ředitelka speciální mateřské a základní školy v Tachově Lenka Hovězáková. „Je třeba jiný styl výuky a obávám se, že na to nejsou připraveni nejen kantoři, ale i žáci. To samé je to třeba s Romy, kteří chodí spokojeně do speciální školy, mají svůj učební plán, pomalejší režim a respektuje se, že jsou třeba více manuálně zruční. Potřebují delší přípravu, což jim ale běžná třída neumožní.“

Bude to na zbláznění. Pro všechny

„Odborná společenstva s projektem integrovaných škol nesouhlasí,“ říká místopředsedkyně Asociace speciálních pedagogů Lenka Mauleová. „Aby ve třídě vznikly tři skupiny dětí – ty, které jsou mimořádně nadané, tedy nadprůměrní, v pravém, nikoliv přeneseném slova smyslu obyčejní a do třetice ti, jenž vyžadují zvláštní péči. To bude takový pel-mel, že z toho nebude mít radost vůbec nikdo. Nadané, až téměř geniální děti, jsou velmi specifické, jejich nadání je někdy kompenzováno osobitým vyjadřováním nebo postojem k životu. Ti se budou nudit a dráždit učitele. Učitelé zase budou mít práci s těmi, kteří přišli ze speciálních škol – mají různé požadavky na učení, psychické či zdravotní problémy. A pak ta většina, která se nakonec nenaučí nic. Vždycky bude někdo na někoho čekat a nedopadne to dobře.“

„Jsme jedinou zemí v Evropě, která zaručuje vzdělání všem, i mentálně retardovaným, kterých je zhruba tři procenta populace,“ vysvětluje Zdeňka Slupská ze Speciálního pedagogického centra v Plzni. „Na to máme vypracovaný systém speciálních škol. Toho bychom se měli zbavit. Unikátního systému, který k nám jezdí pozorovat odborníci  celého světa. Nechápu to.“

Romové nepovažují speciální školy za segregaci

„V době, kdy máme rapidní nedostatek míst v mateřských školách nikdo pořádně nezjišťuje, kolik do nich chodí romských dětí – je to mizivé procento,“ seznamuje nás se situací poslankyně, místopředsedkyně Výboru pro sociální politiku Milada Emmerová. „Mám dojem, že jejich rodiče o to ani nestojí. Jejich rodina se o děti postará, vždyť v době nezaměstnanosti jsou většinou jejich oba rodiče doma. V mateřské škole by se jejich děti naučily mnohé – češtinu, návyky, které by pak uplatnily v dalším životě a nemusely se je učit třeba v první třídě. Tím se neadaptují postupně a včas na většinový životní styl. Tím hůře se pak sžívají s poměry v povinné škole.“