Zeptám se dost kacířsky. Rozpočet armády stále klesá, ministři obrany jsou vládními stíny a tak dále. Nemyslíte si, že by se měla armáda zrušit?

V armádě jsem sloužil třicet let a je to pro mě dost divná otázka. Pokud nehrozí reálné nebezpečí válečného konfliktu, všichni rádi zapomínají na důležitost armády. Tomu je možné do jisté míry rozumět. Armáda lidem připomíná, že vždy nemusí být jen slunečné, růžové časy. A takové připomínání některým lidem není příjemné. Horší je, že v době, kdy se peněz nedostává, se armáda ocitá na chvostu politického zájmu a je tedy snadné jí krátkozrace brát peníze s odůvodněním, že právě teď nám válka nehrozí.

A uvažovat dokonce o jejím zrušení se mi zdá zcela absurdní. Armáda funguje v mezinárodních bezpečnostních uskupeních jako třeba NATO, z čehož nám plynou povinnosti. A úvaha o zrušení armády je velmi, velmi nebezpečná. Nechápu ani některé podivné nápady, jako třeba úvahy o sloučení ministerstva vnitra a obrany do jednoho celku ozbrojených sil. Jsou to dva sbory s diametrálně odlišnou rolí a naprosto jinými úkoly. Je to nereálné. Námitka, že by se tím ušetřilo na úřednickém aparátu, je irelevantní.

Koncepce armády se dřív soustředila hlavně na speciální útvary jako zdravotníci, chemici a tak dále. Nicméně dnes to vypadá, že i toto zacílení dostává na frak. Co si o tom myslíte?

V době, kdy jsem byl aktivním vojákem, jsem zažil dohotovení nejméně tří koncepcí armády. Nevím přesně, jak je tomu dnes, ale tehdy nám politici nebyli schopni dát jasné zadání. Nevěděli, co by měla armáda vlastně dělat. Potom, když na zadání, které je pro fungování jakékoli organizace nezbytně nutné, začala armáda pracovat sama, objevila se samozřejmě tendence, kterou bych nazval „všichni potřebují všechno“. Byl z toho zmatek. Například některé složky si myslely, že v moderní válce země jako naše nepotřebuje tanková vojska. Jenže tankistů bylo tolik, že nám důkladně vysvětlili, že naopak oni nepotřebují nás. Vznikaly různé propletence a každá koncepce, která měla za cíl rozumně ušetřit peníze, se míjela účinkem.

V jednu chvíli jsme byli expediční vojsko, pak zase armáda bránící vlastní zem, potom zase něco jako expediční armáda, a tak dále. Neustále se „odborně“ mluvilo o tom, že konflikt v Evropě by byl znám alespoň deset let dopředu. Tak jsem jednou z legrace na jakémsi jednání navrhl, abychom vydefinovali celou armádu jen na papíře, uzavřeli smlouvy o smlouvách budoucích s výrobci výzbroje a spustili „projekt armáda“ až dva roky před tím, než ten předem oznámený konflikt nastane. Tím zásadně ušetříme.  Byl to jen vtip, ale když se tak dnes dívám na některé politiky a různé zvláštní odborníky a aktivisty, nedivil bych se, kdyby k tomu jednou došlo.