Srbsko, jehož hranice je od Prahy vzdálena necelých sedm set kilometrů, znamená pro de facto sto procent příchozích uprchlíků pouze přestupní stanici, další tranzitní zemi, přes kterou se chtějí dostat do Evropské unie. Tu vnímají jako vytoužený cíl s příslibem lepšího života mezi bohatými Evropany.

Jak ukazuje obsáhlá fotogalerie, mezi imigranty zdaleka nejsou jen mladí muži. Mezi prchajícími ze Sýrie nebo Afghánistánu je mnoho dívek a žen s dětmi, dokonce s kojenci. Jedna uprchlice prý na území Srbska i porodila. Tamní vláda v současné době řeší koordinaci a pomoc od EU. Jak se zmiňuje mnoho vládních představitelů: „My jsme tu krizi nevyvolali, my ji nemůžeme vyřešit.“ Srbský stát přitom vynakládá obrovské prostředky každý den, které navíc nemá. Země je dlouhodobě v krizi.

Lidé, kteří se do Bělehradu dostanou, žijí a odpočívají v parku před autobusovým a vlakovým nádražím po stovkách, dlouho se ale nezdrží. Pokračují dál na sever. Většina uprchlíků zatím žije venku, pod širým nebem či na krytých parkovištích. Jak ochotně sdělují místní lidé, bohatší imigranti přespávají v hotelech. Do Srbska v naprosté většině putují z Makedonie, a to autobusy, vlaky, pěšky i jinak. Údajně také makedonští vesničané pohotově využívají situace a draze jim prodávají stará jízdní kola.

Stovky lidí, kteří čekají na další cestu v parku před bělehradským nádražím, většinou tvoří skupinky po deseti či dvaceti lidech. Vyjma malých dětí mají snad všichni mobilní telefony, které vůbec nevypadají levně. Ženy perou špinavé oblečení ve fontánkách s pitnou vodou, místo šňůry na prádlo používají větve stromů, keřů, anebo zábradlí. Ti vynalézavější si už šňůry na věšení prádla obstarali. Nevypadá ani, že by nějak výrazně hladověli. Jednak jim jídlo nosí i zdejší Srbové, a také si ho evidentně sami kupují. Některé z dětí si šly v parných dnech například i do stánku pro nanuk.

„Máme na území Srbska několika azylových zařízení pro uprchlíky, ale naprostá většina z imigrantů tam vůbec nejde. Jak všichni víme, jejich cíl je úplně jiný – Německo, Švédsko, Británie a tak dále. Co s tím lze udělat z hlediska Evropské unie, opravdu nevím. Co my můžeme udělat? Z hlediska zákona o azylu zajistit, aby dosáhli práv, která mají. Z druhé strany pak zajistit dodržování zákona o ochraně státní hranice a zákona o cizincích. Jsou to uprchlíci. Tedy lidé, kteří v devadesáti devíti procentech utíkají, protože v domovských zemích nemají podmínky pro život kvůli válečnému stavu. Nepřicházejí pouze z ekonomických důvodů, ale utíkají před násilím, které tam vládne. Takže je nemůžeme nechat bez pomoci,“ vysvětlila pro ParlamentníListy.cz Emilija Joksić, hlavní policejní inspektorka a šéfka azylové kanceláře při pohraniční policii.

V České republice se o uprchlické krizi ostře debatuje. Jde o hlavní téma nejen v médiích, ale i při běžných rozhovorech mezi lidmi. Srbsko je v tom, jak se zdá, jiné. Nejen oficiální představitelé tvrdí, že imigrační krize není žádným hlavním tématem. Ostatně ani v novinách neplní příliv uprchlíků titulní strany. „Teď u nás taková diskuse neexistuje. Nemáme s uprchlíky žádné problémy, volně se pohybují po celém Srbsku. Že by existovala celospolečenská debata ve smyslu, že jsou lidé proti tomu, tak v současné době tu nic takového není. Naopak je mnohdy vidět čistě lidský přístup, kdy jednotlivci nosí uprchlíkům vodu, jídlo, boty, jídlo pro malé děti. V současnosti tu spíš panuje pozitivní nálada,“ myslí si šéfka azylové kanceláře.

A čím to lze zdůvodnit? „Je to tím, že nemáte v poslední době válečnou zkušenost jako my. Podobné migrační vlny jsme zažili celkem nedávno. My proto jejich tíživou situaci chápeme,“ říká pro ParlamentníListy.cz šéfka azylové kanceláře pohraniční policie Emilija Joksić.