„Bez určité míry materiálního zajištění, bez určité míry sociálních jistot se člověk necítí být opravdu svobodným. Svoboda bezdomovce, nezaměstnaného, rodiče, který nemůže dát svým dětem to, co potřebují, je sice také „svobodou“, ale nikoliv takovou, jak tomuto pojmu rozumíme,“ říká v rozhovoru pro PL.cz zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček. „To, že si občané nepřejí výjezdní doložky a cenzuru, ještě neznamená, že by neoceňovali právo na práci, laciné bydlení a bezplatné zdravotnictví. Až si to část elit uvědomí a přestane urážet občany ‚nostalgií‘, bude ve společnosti lepší klima,“ myslí si. „Ochrana svobody a demokracie se neobejde bez omezení svobody a demokracie! Svobody se nevzdáváme, ale ta má pro nás význam, jen pokud budeme naživu,“ dodává.

Určitá část české společnosti stále poměřuje dnešní život tím, jak se jí žilo před listopadem 89. Zejména lidé nad 50 let upozorňují na jevy jako korupce, nemožnost vymoci právo či bezpečnost. Dle sociologů na ně spíše dolehla nejistota v zaměstnání, zejména kolem ekonomické krize, zadluženost a exekuce, nízké mzdy či výdaje spojené s výchovou dětí. Kde je původ toho, že mnozí lidé mimo Prahu nepovažují tento režim za svůj?

Nemyslím, že by mnozí lidé mimo Prahu nepovažovali dnešní „režim“ za svůj. Lidé, kteří se starají o svou rodinu a žijí svůj obyčejný život, se okolnostem svého života přizpůsobují a snaží se využít vše dobré, co jim život přináší. Ne každý je se vším spokojený, ale to platí a bude platit vždy. Jinou věci ovšem je, že poněkud zapomínáme, že formální vyhlášení svobody ještě nečiní člověka opravdu svobodným. V tom nejzákladnějším materiálním zajištění člověka tápeme. A to je příčinou častého povzdechu: kdybych to věděl, tak bych tenkrát klíči nezvonil… Bez určité míry materiálního zajištění, bez určité míry sociálních jistot se člověk necítí být opravdu svobodným. A nelze přehlédnout, že dnes se lidé mohou dostat do sociálně obtížně řešitelné situace častěji, než tomu bylo dříve. Práce sice stále šlechtí, ale neuživí, a to dříve nebývalo. Svoboda bezdomovce, nezaměstnaného, rodiče, který nemůže dát svým dětem to, co potřebují, je sice také „svobodou“, ale nikoliv takovou, jak tomuto pojmu rozumíme.

A druhým vážným problémem je obecné znejistění postavení občanů. Tradiční pojmy, o které se opíraly životy celých generací občanů, jsou pod záminkou pokroku zpochybňovány a málokdo si uvědomuje, že odmítání zkušeností a tradic je odmítnutím lidských práv. A to lidé podvědomě cítí. Vidí, že pokud nejsou majiteli a podnikateli (o jejichž práva se stará pravice), menšinami, nebo lidmi potřebujícími sociální bydlení nebo minimální mzdu (o které se stará levice), tak mají v politickém spektru jen málo zastánců. Chceme spravedlnost, ale jen množíme zákony; stavíme domy, ale ne domovy; vytváříme bohatství, ale mnozí si myslí, že jen pro některé. To vede k nedůvěře a k demoralizaci ve společnosti. Jako bychom díky informačnímu a mediálnímu hluku žili v jiných světech.

Novinářka Saša Uhlová strávila půl roku manuální prací v místech, kde čeští pracovníci berou mzdy blížící se minimální mzdě. Popsala jako mizerné nejen platové podmínky zaměstnanců v supermarketech, prádelnách či v potravinářských závodech, ale též mluvila o nevyhovujících pracovních podmínkách. Lidé si podle ní někdy nemohli ani dojít na toaletu. Popsala nejchudší české zaměstnance jako ubité a vyčerpané. Nemají čas na volnočasové aktivity, nemají čas sledovat zprávy, těžko platí svým dětem školní potřeby. Jde o přehnané líčení, nebo žije podstatná část českých lidí skutečně tak bídně?

Podstatná část českých lidí tak určitě nežije, ale to neznamená, že bychom to měli brát méně vážně. To, co publikuje novinářka S. Uhlová, je velmi záslužné a důležité ne snad proto, že by to bylo něco nového, ale její zásluhou se tato stránka naší současnosti dostává do obecnějšího povědomí. Pokud stále ještě musí existovat mechanická, jednoduchá a dokonce „ubíjející“ práce, neznamená to přece, že lidé,
kteří ji vykonávají, by neměli mít právo na slušné nejen pracovní, ale i životní podmínky. Že si je sami neumějí nebo nemohou vybojovat, nás nezbavuje povinnosti snažit se o jejich zajištění a zlepšení. A nejen nás, ale především to nezbavuje takové povinnosti ty, kteří z takové práce mají zisk a kteří takovou práci pro své podnikání potřebují. Tlak veřejného mínění by měl vést k tomu, aby se nejen pracovní podmínky v takovýchto „robotárnách“ zlepšovaly.

Objevily se hlasy, že podobné novinářské počiny, jako je ten Saši Uhlové, burcují mládež proti kapitalismu, podkopávají naše demokratické zřízení a vyvolávají nostalgii po minulém režimu. V tom smyslu se vyjádřil třeba filozof Daniel Kroupa či novinář Pavel Šafr. Jak vyřešit konflikt mezi tím, že mnozí lidé jsou na tom v Česku opravdu bídně, a postoji typu „Takové články nahrávají komunistům“?

Takováto slova mně vždy připomenou slova Ludvíka Vaculíka o tom, že jsme sice odstranili komunismus, ale neodstranili jsme příčiny, které k jeho vzniku vedly. Ty příčiny tu stále existují a předstírat, že je nevidíme, ničemu neprospěje. Nostalgie po minulém režimu má jiné příčiny, neboť většina lidí si uvědomuje (a mnozí i pamatují), že tyto problémy sice minulý režim řešil, ale tak, že vyvolával mnoho jiných problémů, pro které se stal neúnosným. To, že si občané nepřejí výjezdní doložky a cenzuru, ještě neznamená, že by neoceňovali právo na práci, laciné bydlení a bezplatné zdravotnictví. Až si to část elit uvědomí a přestane urážet občany „nostalgií“, bude ve společnosti lepší klima.

Také na serveru Ihned.cz se v souvislosti se články Uhlové objevila úvaha naznačující, že takto mizerně placení lidé si za své životy častokrát mohou sami, protože u práce nepřemýšlí. „Ten problém je jinde. V tom, že někdo u práce přemýšlí a má trochu ambice, a někdo nezapne hlavu,“ uvádí autor a popisuje případy zaměstnanců svých známých, podnikatelů, kteří odbývají i jednoduchou práci, případně jsou tak hloupí, že nejsou schopni pochopit ani nejjednodušší zadané úkoly. „Já vím, že to pro vzdělaného a inteligentního člověka může být nepředstavitelné, ale ti lidé to opravdu tak mají, a hlavně: nemají naději, že se to zlepší. Nikdy nebudou mít touhu dokázat něco víc, vzdělat se, a co hůř: nikdy nebudou použitelní pro jinou práci než pro mechanickou, nudnou a bez fantazie, a někteří i tam s výhradami,“ píše komentátor Martin Malý. Je to tak, že současný režim není pro méně inteligentní, méně bystré, méně aktivní a méně snaživé? Platí, že kapitalismus každému spravedlivě dává, co si zaslouží, a že když někdo pobírá málo peněz, je líný hlupák?

Takové řeči podle mého názoru hraničí s urážkou lidí a se snižováním jejich lidské důstojnosti, která je lidským právem neodvozeným od ekonomické úspěšnosti. Ale spíše jde o blábolení těch, kteří se považují za intelektuální elitu a o skutečném životě nemají žádnou reálnou představu. Pracoval jsem jako horník i jako pomocný dělník a takové elitářské řeči prostě nesnáším. Ekonomická úspěšnost nebo lépe ekonomické postavení nemohou být měřítkem hodnoty člověka a lidské bytosti vůbec. A inteligence, snaha po vzdělání, vlastní píle a snaživost? Jak snaha „dokázat něco víc“ nebo „vzdělávat se“ může napomoci strojvedoucímu nebo řidiči pražské tramvaje k vyšším výdělkům? Má jezdit rychleji nebo častěji? Představa, že hodnota člověka se zvyšuje s počtem absolvovaných univerzitních semestrů, je hloupá a nebezpečná. Potřeba různé lidské práce je dána stavem společenského vývoje, stavem hospodářství a úrovní ekonomiky, a ne jen leností, nebo naopak snahou a vzděláním lidí. Snad to jednou nahradí stroje, ale do té doby to dělají plnohodnotné lidské bytosti – a na to bychom neměli zapomínat.

Častým argumentem lidí, kteří vzpomínají na minulý režim, je nedostatek národní suverenity. „Nikdy jsme neměli tolik míry svobody, suverenity, vlastního rozhodování jako nyní, když jsme členy Evropské unie,“ tvrdí nicméně někdejší místopředseda Evropského parlamentu Libor Rouček. Proč někdo vůbec srovnává dobu, kdy jsme byli prakticky jen satelitem SSSR, s dneškem? A pokud jde o tvrzení, že jsme kolonií Západu, protože nám nepatří ani český průmysl, ani banky... Můžeme si za to sami?

Co je to „nám“? Kterým Čechům? Nikomu z mé rodiny nikdy nepatřila ani banka, ani průmysl, ale to přece neznamená, že bychom byli méně účastni na věcech státu. A představa, že v Londýně nebo v Paříži vše patří Angličanům nebo Francouzům, je přece naivní. Historie se nikdy neopakuje a srovnávání historických období je k ničemu. Naše „suverenita“ byla vždy poplatná evropské situaci a tu jsme v posledních stoletích ovlivňovali jen velmi okrajově. Doba Karla IV. je nenávratně pryč… A tak hledejme tedy spíše tu skutečnou suverenitu ve způsobu našeho života, v právu řídit věci své a své rodiny podle svého, podle svých tradic a zkušeností a nenaskakovat podlézavě jednou na „zkušenosti ze SSSR“, jednou na slepý „amerikanismus“ anebo aktuálně na pseudovědecké „moderní genderové poznatky“. .

Existují odhady, že zhruba jen třetina lidí oceňuje svobodu a politickou demokracii jako hodnotu. Zbytek je schopen se za určitých okolností svobody vzdát. Je to správná úvaha, pokud jde o český národ? Dokážeme využít výhod svobody a demokracie, která přišla po roce 89, nebo si ji spíš ani nezasloužíme?

Lidé v naprosté většině, nejen u nás, ale i v jiných zemích, nežijí politikou. Váží si svobody a demokracie, pokud napomáhají jejich usilování o štěstí a prospěch. Pokud nikoliv, neváží si těchto hodnot tak, jak bychom si asi v Evropě představovali. V Číně nebo v Indii mají lidé – pokud jde o formu politického systému ˜– asi jinou představu o tom, co prospívá jejich životům, než je tomu u nás. Nemyslím si, že uvažují nad problémy přímé nebo zastupitelské demokracie, nebo nad počtem kulturních časopisů, které v jejich zemi vycházejí. Naše představa o blahodárném vývozu a všelidské užitečné platnosti naší evropské demokracie je snad již minulostí.

V poslední době – s ohledem na aktuální evropskou situaci – se stále zřetelněji ukazuje platnost dávno známého paradoxu: Ochrana svobody a demokracie se neobejde bez omezení svobody a demokracie! Svobody se nevzdáváme, ale ta má pro nás význam, jen pokud budeme naživu, a ohrožuje-li někdo náš život – lhostejno zda ten fyzický, nebo jakýkoliv jiný – bude asi prioritou jeho záchrana spíše než lpění na formálních znacích. To není volání po nějaké „vládě pevné ruky“, ale uvědomění si stavu, ve kterém se evropské národy nacházejí. A asi nebudu sám, kdo se stále více obává, že čas na pokojné a demokratické řešení některých problémů se nebezpečně nachyluje.