Není 17. listopad v posledních letech více spojován s událostmi roku 1989 než s tragickým rokem 1939, který se stal i Mezinárodním dnem studentstva? Je to proto, že jde o vzdálenější historii?

Myslím, že letos se hovořilo naopak o vzdálenější historii listopadu 1939 dokonce více než třeba před deseti lety. Oběti, které to stálo, jsou tak významným mementem v historii, že v tom to patrně není. Přečetl jsem si v médiích, že se ve vládě objevil názor, že je to svátek, který má svůj původ v zahraničí. Nechce se mi věřit, že to skutečně někdo řekl, protože je to neskutečná pitomost. Exilové vlády, které sídlily v Londýně, se podílely na tom, aby se tento den stal mezinárodně uznaným dnem na paměť československých hrdinů. A ta časová dimenze není zas tak dlouhá. Od 28. října 1918 je čas ještě delší, ale oslavujeme ho jako hlavní svátek České republiky.

Ale i oslava 17. listopadu 1989 je vlastně oslavou studentů, protože právě jejich protestem proti totalitnímu režimu, který byl inspirován vzpomínkou na hrdinství a oběť jejich předchůdců z roku 1939, začala sametová revoluce, která vedla k pádu bývalého režimu. Není to důvod, proč tato událost trochu zastínila Mezinárodní den studentstva?

To je podobné, jako když se v minulém režimu neuznával 28. říjen 1918, ale uznával se místo toho Den znárodnění. Jestli někdo myslí, že je na místě používat tuto logiku, dost by mi to vadilo.

První vzpomínková akce k výročí událostí 17. listopadu letos začala u Hlávkovy koleje na Novém Městě v Praze pietní připomínkou na tragické události roku 1939, kdy nacisté uzavřeli vysoké školy, zatkli a popravili vedoucí představitele studentské organizace a internovali stovky studentů v koncentračních táborech. Proč jste ve svém projevu zmínil podrobněji osud jednoho z nich?

Uvědomil jsem si, že je potřeba tyto historické události naplnit lidskými příběhy. Proto jsem tentokrát uvedl jeden příběh pana Svobody, ale takových příběhů je mnoho. Léta mluvíme o vzpomínce na studenta Jana Opletala a dělníka Sedláčka, ale příběhů lidí, kteří bojovali proti nacismu, by bylo možné uvést celou řadu. Uvědomil jsem si při své činnosti v nadaci Terezínská iniciativa, když se vydávala Terezínská pamětní kniha se jmény všech, kteří prošli Terezínem, že kvůli tomu, aby se nezapomnělo na konkrétní lidi, je potřeba je jmenovat a vzpomínat na ně, protože jen čísla nikoho nezajímají. Pan Svoboda, kterého jsem jmenoval, prošel složitým vývojem, v Londýně se zasnoubil, před svatbou byl odvolán, ve válce byl sestřelen, zajat, ocitl se v koncentráku, kde se vydával za Holanďana, protože jeho manželka byla holandské národnosti, a i po Únoru měl řadu problémů. Tyto příběhy je potřeba znát. Jde o lidi, kteří symbolizovali zavedení 17. listopadu 1939 jako Mezinárodního dne studentstva, takže pokud by to vláda nepovažovala za relevantní, odráželo by to její postoj k tomu, co slavit, co oceňovat a co nikoli.