Hana Žemlová a Pavla Ďásková, zdravotní sestry se specializací pro intenzivní péči, vycházejí ve svém dlouhodobém sledování postcovidových pacientů ARK z hypotézy, že vyléčení po akutním respiračním covidovém selhání budou mít po propuštění z intenzivní péče horší kvalitu života než pacienti po akutním respiračním selhání jiného původu. „Rozdíl je většinou v délce hospitalizace na anesteziologicko resuscitační klinice, množstvím podaných sedativních léků a s tím spojených dalších problémů v průběhu léčení. Nutná izolace a ošetřování v infekčním režimu působí na psychiku pacienta také nepříznivě,“ přibližuje specifika Pavla Ďásková.

„Pacienti mají nedostatek vzpomínek na dobu, kterou u nás strávili, mají děsivé sny, prožívají stesk, někdy to dojde až do depresí,“ popisuje Hana Žemlová. Nabízí jim proto také možnost pracoviště navštívit. „Pacientům, kteří za námi chodí osobně, ukazujeme oddělení, případně jejich původní pokoj a vysvětlujeme jim, co se s nimi v průběhu hospitalizace dělo. Ukazujeme jim přístroje a různé zvuky z nich, protože i tyto drobnosti se mohou promítnout pacientům do snů a způsobit nebo podpořit vznik depresí. Mnohdy jsou sny velmi bizarní a běžný člověk si s nimi neumí poradit a nechápe souvislosti,“ vysvětluje Pavla Ďásková.

Většině pacientů, kteří si nedokážou některé věci vysvětlit, se po návštěvě kliniky podle zkušeností zdravotnického personálu uleví. „Máme pozitivní zpětnou vazbu, i krátká návštěva spojená s doporučením k odborníkovi nebo vysvětlením velmi pomáhá,“ hodnotí dosavadní výsledky Hana Žemlová a dodává, že se s pacienty také rádi potkají tváří v tvář. „Znali nás jen v těch „kosmických“ oblecích, tak nás moc nepoznávají, ale občas podle očí někoho poznají a sepne jim to.“

Zmírnit následky postcovidového syndromu se personál kliniky snaží už během hospitalizace. „Uvádíme pacienty do reality, říkáme jim, co je za den, i když jsou v umělém spánku. Mluvíme na ně o jejich rodině, vyřizujeme pozdravy, aby věděli, že je o ně zájem. Vysvětlujeme, kde leží, na které klinice, v jakém městě, v jaké nemocnici,“ popisuje Pavla Ďásková a dodává, že po dlouhodobém umělém spánku se pacienti většinou budí do neklidu, kdy neví, kde jsou a co se děje.

Zdravotníci se také snaží komunikovat s rodinou. „Vybízíme blízké pacientů, aby posílali e-maily a fotky, všechno potom pacientům čteme a ukazujeme. Každý pacient má u sebe informační tabuli, na kterou můžeme nalepovat fotky toho, co mají rádi, aby až se budou probouzet, kolem sebe měli známé tváře,“ popisuje sestra.

Myšlenka na studii mapující kvalitu života pacientů po prodělané těžké formě covidu (nutnost umělé plicní ventilace) přišla v samotných počátcích pandemie. „Nebyly tehdy dobře známé dlouhodobé následky nemoci a také se na nás občas některý z pacientů s nějakým problémem obrátil, proto jsme se rozhodly začít sledovat všechny vyléčené a zároveň jim pomoci s vyhledáním odborné pomoci v případě dalších potíží,“ říká Hana Žemlová. V současné době zdravotní sestry sledují 91 pacientů, průběžné výsledky již prezentují na odborných konferencích a ve sběru dat stále pokračují. „Rády bychom po ukončení studie plynule přešly na sledování všech pacientů, kteří naším oddělením prošli,“ uzavírají sestry.