Muž na blogu nejprve popisuje svá středoškolská studia, kdy se rozhodl být policistou. „Představa byla tehdy taková, že nastoupím k Policii České republiky a následně si během výkonu povolání policisty dodělám vysokou školu,“ popisoval muž, jenž oslovil náborové pracoviště v Jablonci nad Nisou.
Příspěvek najdete ZDE.
Po vstupním pohovoru následovala řada vyšetření v Ústí nad Labem zaměřených na zdravotní a psychický stav. „Také jsem absolvoval fyzické testy. Protože byl tehdy – díky nešťastné a nešetrně provedené změně zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů – značný nedostatek policistů a hlad po nových příslušnících byl do té doby nevídaný, proběhlo vše velmi rychle a od 1. listopadu 2007 jsem se stal policistou. Byl jsem tehdy v takovém nejistém období plný vzrušujícího očekávání a strachu z neznáma. Měl jsem určitou představu o tom, co povolání policisty obnáší,“ popisoval uchazeč.
„V listopadu jsem nastoupil na měsíční kurz v Teplicích v Čechách, který byl zaměřen na školení spojené s manipulací se zbraní. Jak jsem se totiž dozvěděl, policisté nemají zbrojní průkaz, resp. ho nepotřebují k tomu, aby mohli ve službě nosit zbraň. Kurz probíhal v duchu vojenského přijímače. Nebyl tak přísný, ale v podstatě jsme dělali stejné věci jako vojáci. Neustále jsme pochodovali na buzerplace v bývalých kasárnách, leštili boty, dělali kliky jen tak, běhali, ale hlavně každý den drželi v ruce zbraň a učili se s ní nejen správně zacházet, ale hlavně střílet. Stříleli jsme také z legendárního samopalu vzor 58 a vzor 61, tzv. škorpiona. Jeden major, možná byl kapitán, který nás měl na starosti, byl bývalým vysoce postaveným důstojníkem naší Československé lidové armády, který změnu režimu nenesl tak vřele jako ostatní. Alespoň jsem to tak z něho cítil. I když byl přísný a řval jako skutečný velitel, byl to vlastně moc milý a přímý člověk,“ popisoval dále i s dovětkem, že kurz byl zakončen zkouškou z několika paragrafů ze zákona o Policii České republiky, střeleckými prověrkami a fyzickými prověrkami, kdy prošli všichni.
„Po skončení kurzu jsem ihned nastoupil do Prahy na základní odbornou přípravu. Ta trvala devět měsíců. Šlo o téměř klasickou školní výuku, jen jsme měli každé ráno nástup, při kterém probíhala kontrola našeho vzhledu a také namátkově hladiny alkoholu v naší krvi. Tu a tam někoho vyhmátli, ale žádný extra problém z toho většinou nebyl,“ sděloval dále průběhy výuky bloger.
Blog najdete ZDE.
„Základní odborná příprava skončila a z nabytých kamarádů ze školy se stali kolegové, kteří se rozjeli do všech koutů severních, ale i okrajů západních a východních Čech. Bylo to smutné, měl jsem rozporuplné pocity, protože loučení jsem nikdy rád neměl, a také naprosto neznámá budoucnost, která mě čekala, mi v hlavě pomalu, ale jistě vytvořila mrak plný obav a nejistoty. Spolu s několika kolegy jsem nastoupil na Obvodním oddělení Policie České republiky Jablonec nad Nisou. Policie ČR je organizací, která se hierarchicky člení od těch nejvyšších k těm nejnižším článkům. Obvodní oddělení patří například spolu s oddělením hlídkové služby, které tehdy v Jablonci neexistovalo, k těm nejnižším, zároveň však nejdůležitějším článkům, na kterých stojí celá policie,“ popsal muž a vzpomněl na svou první službu.
„Noční služba probíhala tak, že jsme spolu s dalšími dvěma kolegy, jedním zkušenějším a jedním novopečeným, tedy mně rovnocenným, vyrazili ven a jezdili po celém městě. Ve vozidle je vysílačka, kterou operační důstojník, tou dobou z operačního střediska v Jablonci nad Nisou, nahání hlídky v případě, že někdo něco oznámí na linku 158. Již si nevzpomínám, jestli jsme byli někam vysláni. Co si ale pamatuji naprosto přesně, je pocit zoufalé nekonečnosti, který se do mne nasákl. Jezdili jsme rychlostí asi 20 km/h a tu a tam jsme zastavili nějaké vozidlo, což mělo za cíl odhalit potencionálního přestupce. Prostě jsme sháněli nešťastníka, kterému bychom udělili pokutu, což byla a je stále naše „svatá“ povinnost, alespoň v očích nadřízených. Nikdy bych nevěřil, jaký klid může být v noci uprostřed města. Tedy pokud není víkend. Hodina se vleče jako šnek. Hlava vám padá únavou. Možná spíše nudou, rutinou, stereotypem. Poprvé v životě jsem měl vidiny. Často jsem se ze všech sil snažil udržet při vědomí, abych nenaboural, když jsem zrovna řídil, ale tělo není stroj. Jeho signály k okamžité potřebě spánku se projevovaly třeba tím, že jsem náhle viděl muže venčit psa uprostřed silnice. Až když jsem se lekl, že ho srazím, jsem zjistil, že muž i pes jsou pouhými přízraky touženého spánku. Když moje první směna konečně skončila, šel jsem naprosto zoufalý a vyčerpaný domů. Do postele jsem se dostal v 9 hodin ráno. Spal jsem do 18 hodin, kdy po desátém naléhání vyhrál budík a já otevřel oči s bolestí hlavy. Sedl jsem si na postel a docela dlouhou dobu jsem nevěděl, co se vlastně děje a kde jsem. Když jsem si vše uvědomil, hladový jsem do sebe naházel večeřo-oběd, díval se bez naprostého zájmu na televizi a v 19 hodin jsem šel na další noční. Neumím popsat, co jsem cítil. Možná jsem ani nic necítil, jen jsem si zvykal na můj nový robotický život, o němž jsem ale stále neměl tušení, co všechno obnáší,“ zmiňuje muž a popisuje i další služby.
„Práce policisty, který slouží na útvaru, jenž se zabývá prvotními výjezdy na místo jakékoli události oznámené na linku 158 nebo přímo na daný útvar, je velice komplexní. K jejímu zdárnému plnění musíte být velmi flexibilní. Jste různými profesemi napůl a žádnou kompletně. Jste částečným právníkem, psychologem, poradcem téměř v čemkoli, hlavně v oblasti mezilidských vztahů, obzvlášť partnerských. Jste rváčem, ochráncem, vychovatelem, úředníkem, byrokratickým spisovatelem. Musíte být člověk pohotový, rozhodný, schopný, důvěryhodný, empatický, nevýbušný, soustředěný. Musíte umět velmi rychle přepínat mezi vším, co jsem popsal, několikrát za službu, aniž by to bylo výrazněji znát. V jedné chvíli sedíte při poklidném rozhovoru s kolegou ve vozidle v rámci hlídkové služby, a než se stačíte vzpamatovat, jste uprostřed rvačky několika lidí a čelíte nadávkám, natáčení mobilním telefonem či jiným nahrávacím zařízením a neustálému dotazování lidí na místě, kteří chtějí za každou cenu a po svém vyprávět, co se stalo s požadavkem vaší okamžité reakce. Při tom všem si musíte v hlavě vytvářet obrázek situace, dělat si poznámky a zajistit všechno, co je potřeba. Tím je hlavně jasné označení v konfliktu zainteresovaných osob ve smyslu pachatel, poškozený, svědek, a zajištění další práce s nimi. Ze svědka se ale znenadání stane pachatel a z pachatele poškozený. Nic se nakonec nikdy nejeví tak, jako při prvním pohledu,“ popsal další útrapy muž.
„Pravidelná pauza na jídlo, nebo prostě jen pauza, je směšná iluze. Někdy se nenajíte za celou směnu, protože jednoduše nemůžete říci, že si jdete dát pauzu, když je vás třeba. Lidem a událostem, jež policie řeší, je jedno, jestli je nedělní poledne nebo středeční dopoledne. Jako jakákoli služba druhým je i tato zahalena v rychlém tempu, tvořeného z postoje ‚teď, hned, okamžitě!‘ Ať už pracujete kdekoli, kde se setkáváte s lidmi, tak vám jistě nemusím vysvětlovat, že téměř každý člověk je přesvědčen o tom, že když něco chce, musí to mít hned. Pokud se však setkáváte v rámci vaší práce s lidmi a jste úřední osoba, tedy placená ze státního rozpočtu této země, stáváte se v podstatě sluhou. Tedy alespoň v představě některých lidí. Oni si vás totiž přece platí z daní, tak se koukejte smekat! Jako kdyby policista snad daně neplatil a ještě z daňového systému kradl peníze pro nějaké svoje kšeftíky,“ sdělil muž, že se mu změnil i osobní život.
„Asi nejhorším aspektem policejní práce, krom výše zmíněných, je nepravidelná pracovní doba na směny. Jsou oddělení, na kterých existuje pravidelnost služeb. Hodně populární model je dvě denní, dvě noční a čtyři dny volna. S ohledem na dlouhotrvající nedostatek policistů je to však velmi vzácné. Asi jsem nezažil týden, který by byl stejný s jakýmkoli jiným v rámci mého působení u policie. Do práce chodíte naprosto nepravidelně, tedy pokud máte směnnost. Na základních článcích policie existují pozice bez směnnosti. Mají je vedoucí, jejich zástupci a tzv. zpracovatelé, což jsou vlastně policisté v kanceláři, kteří se nevěnují výjezdům. Drtivou většinu policistů však tvoří ti, kdo směnují, a k nim jsem velmi dlouhá léta patřil. Četl jsem několik pojednání, která se zabývala velmi nezdravými vlivy, které nepravidelné směny způsobují člověku. Nejde jen o zdravotní stav fyzického těla, ale hlavně o psychickou stránku. Dostavuje se nespavost, stravovací potíže, neustálá únava, deprese a mnoho dalšího. Po deseti letech takové práce je údajně tělo starší o dalších pět let navíc. Je to ale jistě velmi individuální,“ dodal muž, jenž sloužil 12 let.
„Za co jsem ale obzvlášť vděčný, je to, že jsem poznal člověka. Zažil jsem veškerou škálu lidských vlastností, temperamentů, charakterů a všeho dalšího, co definuje to jedinečné, čím se povrchně lišíme. Z počátku jsem s tím neuměl pracovat – a také já, přiznám se, jsem lidi nenáviděl. Byl jsem doslova alergický na kohokoli, s kým jsem přišel do styku. V každém jsem viděl nepřítele. Často se k nám totiž lidé jako nepřátelé chovali a chovají. Přirozeně jsem tedy razil styl ‚jak ty na mě, tak já na tebe‘. Časem jsem ale prodělal vnitřní změnu, která sice nijak nesouvisela s mojí prací, ale velmi mi právě v práci pomohla. Začal jsem vidět důvody, proč se lidé chovají tak, jak se chovají. Že to není projev jejich nenávisti vůči mně nebo někomu, s kým mají problém, ale vyústění jejich vnitřních bolestí a velmi hluboko skrytých zranění. Najednou jsem pochopil, že příčina jejich problému, který jsem řešil, je jinde než tam, kde vyšel najevo následek problému. Bavilo mě naslouchat lidem a dívat se do jejich srdcí. Začal jsem přistupovat ke každému jako k člověku a přestal jsem dělat rozdíly mezi pachatelem a poškozeným, tedy jen v určitém smyslu, který jsem si mohl dovolit, a tím je komunikace. Hodil jsem za hlavu předpisy a nařízení a hovořil s každým, jako by to byl můj přítel. Tedy pokud to bylo alespoň trochu možné. A tento přístup mi přinesl mnoho ovoce. A myslím, že nejen mně,“ míní.
A co podle jeho slov nejvíce sužuje Policii ČR? „Chaos vycházející především z velmi neodborného přístupu k jejímu řízení, především z míst nejvyšších, kde zřejmě panuje zcela iluzorní představa o dění v nižších patrech. Od shora dolů jsou postupně aplikovány požadavky na práci, což je samo o sobě samozřejmě normální. Armáda policistů, jejichž náplní práce je vymýšlet z kanceláře pracovní postupy k naplnění daných cílů, jako je třeba snižování trestné činnosti a zvýšení její objasněnosti, však nemá přímou vazbu na ty, kteří jsou jejich rozhodnutími a s nimi provázanými postupy nejvíce dotčeni. A těmi jsou právě ti řadoví. Panuje tu taková zvláštní praktika Potěmkinových vesnic. Je vymyšleno cosi, co je třeba splnit. Požadavek pomalu padá schvalován a přijímán dolů, až se zastaví tam, kam byl cílen. Ihned však vyvstane do očí bijící fakt, že není možné tento požadavek plnit, někdy ani náznakem,“ poznamenal a zdůvodnil, mezi čím volil.
„Buď se stanu skutečným policistou, který nesmí přemýšlet a musí dělat to, co je vyžadováno, nebo se zcela poddám mému ‚prokletí‘ přemýšlet do hloubky o všem, co dělám a jaký to dává užitek mně a společnosti. A protože jsem pochopil, že život je příliš krátký a vzácný na to, abych ho prožil bez naplnění poslání, které má každý z nás jiné, avšak často málokdy spojené s naším zaměstnáním, musím odejít. Odmítám být nástrojem iluze moci a dokola se zabývat uměle vytvářenými zbytečnými problémy. Chci vyrůst a stát se tím, kým se stát mám. Být bytostí zabývající se svým originálním darem, který je třeba dále rozvíjet s jediným úmyslem a cílem: Pomoci nejprve sobě a tím se pak pokusit přispět k vytvoření velmi potřebné změny naší společnosti. Získal jsem vše, co jsem potřeboval. Naplnil jsem po okraj pohár času, který mi byl vyměřen u policie a je čas jít vlastní cestou,“ uzavřel muž a popřál mimo jiné policii, aby si začala vážit lidí, kteří ji tvoří.
„Brilantní čeština, krásný sloh, vynikající popis situace. Chytrej chlap, škoda, že takoví odchází, držím palce, ať se v budoucnu daří!“ zareagoval na příběh jeden z diskutujících na Facebooku.
„Vyhořel… Jako každý normální… A moc přemýšlel,“ dodal další.
„Je to hodně smutná pravda, sloužím 20 let a cítím to podobně, tahle práce se na člověku dost podepíše. Neustále nové předpisy, byrokracie… Hodně štěstí v civilu, kolego,“ zaznívá i další názor. „Uplakánek,“ dočkal se však také další reakce.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
