„V době, kdy mnozí umělci byli na černé listině, on se nebál je podporovat. Nechal si napsat texty Jiřím Suchým a jako váženého hosta ho pozval na svůj křest. Který z dnešních mainstreamových umělců by se zastal někoho, kdo je na dnešní černé listině? Také si myslí své, ale takové gesto neudělá nikdo z nich... O čem to vypovídá? Jsou dnešní umělci víc zbabělí a méně slušní, nebo je doba více zlá?“ zeptala se Hrindová v souvislosti s dokumentem.

„To, co Eva Hrindová připomíná, je důležité. I když odhlédneme od záležitostí hudební tvorby (osobně jsem Karla Gotta nikdy neposlouchal), Karel Gott se za komunismu zachoval jako čestný a poctivý člověk. Mimochodem, víte o případu, že by třeba Václav Havel pomohl někomu, kdo na tom byl v té době špatně?“ podotkl dále Hampl.

Bilanční třídílnou minisérii přinesla jako poctu veřejnoprávní televize. Jak se uvádí na webové stránce dokumentu, šlo o poctu úspěchům jednoho z našich nejlepších zpěváků, jeho slušné a laskavé povaze, celému jeho mimořádnému životu. 

Dokument najdete ZDE.

Politika pronásledovala Karla Gotta po celou jeho kariéru. Na počátku sedmdesátých let zůstal několik týdnů ilegálně v tehdejším západním Německu, ovšem nakonec se rozhodl vrátit. V roce 1977 promluvil na schůzi umělců působících v populární hudbě, která vyzývala k „novým tvůrčím činům ve jménu socialismu“. Jenže bohužel právě tato schůze se později stala slavnou kvůli tomu, že zrovna byla vyhlášena Charta 77. „Řečnil na jedné z desítek podnikových schůzí, které se za bolševika všude děly nejméně jednou za půl roku, ale zrovna tahle se později přejmenovala na Antichartu,“ popsal to nedávno hudební kritik Josef Vlček.

V roce 1985 Gott obdržel titul národní umělec. V druhé polovině osmdesátých let se situace ve společnosti uvolňovala, ovšem Gott tehdy nebyl z těch, kteří by uvolňující se prostor využívali naplno.

Hudební kritik Jan Rejžek před časem vzpomínal pro Seznam Zprávy na Karla Gotta v souvislosti s tím, jak jej zpěvák odmítl, když sbíral podpisy pod petici Několik vět. Rejžek podle svých slov čekal na Mistra v průjezdu u měsíčníku Gramorevue, kam nesl pozvánku na své tehdejší padesátiny. „Znali jsme se, říkal jsem mu, že je tu taková petice a že asi ví, o co jde... A on povídá: za prvé, v tomhle smradlavém prostředí u popelnic, to opravdu ne. A víte, co se děje s Hankou Zagorovou, to opravdu nejde,“ vzpomíná Rejžek na Gottova slova. Gott tak tehdy petici, na rozdíl od jiných umělců, nepodepsal. Co však Gott v minulosti podepsal, byla právě Anticharta.

Původní text ZDE

„Byl jsem úspěšný v tom předešlém režimu, tak ti, kteří nebyli spokojeni se sebou… Úspěšní lidé mě nekritizovali, jenom ti, kteří měli sami se sebou problém, se chtěli zviditelnit. Bývalí politici – na ně útočit nemohli... A tak se tito lidé pustili do Karla Gotta, do Heleny Vondráčkové... Kdybychom dělali chyby a zpívali falešně, z protestu, možná bychom byli v té době úspěšní,“ svěřil se Gott ve svém komentáři k roku 1989. Jeho posluchači si podle jeho slov uměli však udělat vlastní názor. I proto byl populární i nadále. „Nostalgie je pořád dnes, a nebýt těch písní z té doby, která byla kritizovaná, tak bych nemohl žádný koncert dělat,“ dodal.