„Teď se nám tu ovšem rozmohl jeden nebezpečný nešvar. Začíná mediální obžalobou, jež se maskuje jako nejosobnější přiznání: Tahle nepřístojnost se mi stala, osobně se mě dotkla a dodnes mě bolí. Například: v dětství mi nadávali do tlouštíků. Nebo: pořád se mě příbuzní ptají, kdy si už pořídím děti. Anebo: obtěžují mě sprosté vtipy, které říkají podnapilí muži,“ svěřuje se Kovářova ve svém blogu na iDnes.cz.

Poté, co člověk zveřejní takové osobní odhalení, část veřejnosti vám okamžitě zatleská, ocení vaši odvahu jít se svým traumatem ven a začne vám přizvukovat, jak je ten svět děsivé a hrůzostrašné místo. A že jim se to děje taky a že s tím je nutno něco dělat.

Pak ale přichází druhá fáze – odhodlání s tím něco dělat a lidi převychovat. „Z veřejného přiznání se stane klacek, kterým je třeba mlátit a vyhrožovat zbytku světa: to ty ubližuješ neviňátkům! Už nikdy nikomu nesmíš nadávat do tlouštíků, ani se nesmíš dcery zeptat na vnoučata, protože dotčené to obtěžuje a osobně se jich to nemile dotýká,“ pokračuje Kovářová.