„Já jsem nic tak hezkého a vzrušujícího od té doby nezažila. Netušila jsem do té doby, že by novinářská profese byla povýšena na ten piedestal. Bylo to pro mě šokující, když jsem se dozvěděla, že to ocenění dostanu,“ poznamenala úvodem Procházková, jež zavzpomínala i na setkání s Václavem Havlem. „Tenkrát se mě tak skromně ptal, jestli budu tak hodná a vezmu si to vyznamenání,“ sdělila Procházková. „Pamatuju si, jak mi zašeptal, při předávání: Hodně vám tleskají,“ uvedla. 

„Jsem pořád československý občan a s nostalgií na to vzpomínám. To výročí je pro mě spíš než české československé,“ podotkla Procházková. Následně hovořila o své práci válečné reportérky. „Začínala jsem s válečným zpravodajstvím v devadesátých letech. U nás ten obor nebyl příliš vyvinut. Nemyslím si, že to je obor, kde člověk musí umět něco víc než jinde. Musí na to ale mít stavěnou psychiku, musí prostě mít pro to zápal, pro tu krizovou novinařinu,“ zdůraznila Procházková. „Je to specifická práce, ale nevyvyšovala bych ji nad jiné oblasti žurnalistiky,“ dodala.

Procházková pracovala mimo jiné také jako humanitární pracovnice v Čečensku. Dnes se však již opět věnuje novinařině. Jak vidí její budoucnost? „Bohužel, zatímco já jsem psala ze zemí Sovětského svazu o vraždách kolegů, tak jsem si nedovedla představit, že se něco takového bude dít i v našem prostoru. Nepřátelství vůči novinářům se zvýšilo díky našim politickým elitám a já jsem z toho velmi smutná,“ poznamenala Procházková závěrem.