„Bydlíme na ubytovně nedaleko tábora, do práce nás vozí auty, sloužíme dvanáctky a stravujeme se sami. Sice jsme mohli mít jídlo stejné jako uprchlíci, ale z důvodu nemocí mezi nimi se snažíme maximálně vyhýbat všem možným rizikům nákazy,“ popisuje Michal svůj pobyt v Německu. Podle všeho je tam plat lepší než plat českého policisty a zároveň i lidé je jako sekuriťáky berou lépe než v Česku. 

„Nafukovací hala je rozdělena na spací část, která je rozdělena na kóje 3 x 3 metry a v každé je 6 lidí. Mají tam palandy a vlastní skříňky. V druhé části je jídelna. Vše je zcela nové, zakoupené jen pro ně,“ uvedl Michal. Podle něj jsou Němci šílení, neboť uprchlíci mají volný pohyb nejen po táboře, ale mohou chodit i do města, respektive po celém Německu. „Není nijak neobvyklé, když kamsi odjíždějí taxíky nebo se odněkud vracejí. Jak tohle německá tajná služba řeší a jak zajistí, aby mezi nimi nebyli teroristé, mi zůstává naprostou záhadou,“ pozastavuje se Michal a dodává, že denní program uprchlíků není nijak organizovaný. 

Náplní bezpečnostních pracovníků je hlídat požární východy, zákaz kouření a bezpečnost úředníků, kteří zde pracují. K napadání personálu prý dochází pravidelně. „Oni nás všechny opravdu mají jen za sluhy, kteří jsou tam pro ně a musí jim plnit přání. Oni jsou permanentně s něčím nespokojení, s množstvím jídla, s kvalitou, s poskytovanými službami a neustále si nárokují nějaká svá další práva,“ říká Michal. O tom, jak se v táboře plýtvá, následně vypráví v souvislosti s oblečením.

„Přijely dodávky se zimním oblečením a uprchlíci zdarma dostali boty, kalhoty, mikiny a svetry. Několik z nich pak věci, které byly zcela nové a většinou známých a kvalitních značek, obratem ruky někde prodali a pak přišli nafasovat znovu. My na to přišli a vydat odmítli. Uprchlíci pak na nás zavolali německou policii, která dorazila a nařídila nám věci vydat podruhé,“ sdělil.

Původní text ZDE.

Konflikty a rvačky jsou dle Michala v táboře na denním pořádku. „Konflikty mezi námi, myslím ochrankou a uprchlíky, jsou vždy z důvodu, že si myslí, že jsme jejich sluhové a musíme jim plnit přání. Němci je v tomhle podporují. Zjednodušeně platí, že pokud má uprchlík přání, mělo by mu být splněno,“ poznamenal s tím, že oni se do rvaček nesmí angažovat a používat násilí, musí volat policii. „Máme striktně zakázané jakékoli zbraně, tedy ani slzný plyn či obušky, nemáme vůbec nic,“ řekl. Chování Němců vnímá jako komplex z války, kdy se nyní Němci snaží celé Evropě, ale hlavně sami sobě hystericky dokázat, že jsou již vlastně úplně jiní Němci. 

Pohled z druhé strany

Server Krimi-Plzeň.cz však druhý den vydal i pohled z druhé strany, a to reportáž autora listu Süddeutsche Zeitung Gregora Schiegla popisujícího stav uprchlíků. „Žádné denní světlo, žádná soukromá sféra a zatraceně nic co dělat: V této atmosféře dochází mezi uprchlíky neustále k hádkám a potyčkám,“ píše s tím, že uprchlíci nemají nikde klid. Jak například uvádí Osadolor Godstime z Nigérie, i když někdo jen dýchá, je to slyšet.

Kurd Yalcin Celal jej doplnil. „Hádáme se kvůli maličkostem, kvůli programu v televizi, kvůli cigaretám. Je pro nás těžké to tady vevnitř vydržet, bez jakéhokoliv soukromí,“ řekl.  

„Dveře do obytných částí nejsou, strop taky ne. Tak to musí být kvůli požární bezpečnosti a aby mohl cirkulovat vzduch. Pachy sanitárních zařízení, jídla a lidského zápachu se tak nelítostně míchají. Kdo chce ven na čerstvý vzduch, musí přes propust. Teprve když se zavřou jedny dveře, smí otevřít další. Jinak se sníží tlak ve stěnách a strop se propadne,“ píše se v reportáži.

Původní text ZDE.