V Bělorusku bezmála čtyři měsíce pokračují protesty proti režimu Alexandera Lukašenka, který po srpnových volbách považovaných částí běloruské veřejnosti, ale také Evropskou unií či Spojenými státy za zmanipulované, odmítá opustit prezidentský úřad. Na třicet tisíc Bělorusů prošlo od srpna policejními celami. Mnozí, muži i ženy, byli podrobeni týrání, bití, mučení. Demonstrace ale i přesto pokračují dál. Lidé žádají odchod prezidenta, který je ve funkci přes 20 let. Lukašenkův režim dialog s protestujícími obyvateli odmítá. Jak se z patové situace dostat? 

Cichanouská žije už několik měsíců v exilu, v Litvě. Nelituje svého odchodu? „Mně to na jednu stranu bylo moc líto, že nejsem mezi lidmi, kteří vycházejí do ulic na demonstrace. Vždy jsem chtěla procítit tu energii, která vychází z lidí. Protože když jsem byla tady a viděla jsem demonstrace, zdálo se mi, že lidé se strašně bojí, všude kolem byly policejní antony, ale lidé mi říkali, že to je skvělé, že jsou šťastní, že vidí kolem sebe pouze lidi stejné jako oni, stejné Bělorusy, se stejnými snahami, stejnými názory. Na druhou stranu si ale uvědomuji, že proti mně bylo zahájeno trestní stíhání v Bělorusku, a jakmile bych tam přijela, tak samozřejmě by ty následky pro mě byly velmi smutné. Samozřejmě na jednu stranu je špatné, že nejsem v Bělorusku, ale na druhou stranu tady na svobodě mohu udělat mnohem víc než ve vězení tam,“ dodala.

„Každý den si píši s nějakými skupinami – lékaři, učiteli, místními skupinami, se studenty, každý večer s pracovními skupinami, stále si voláme, právě abychom komunikovali, udržovali spojení. Lidé se mě často ptají, zda jsem ztratila kontakt, ale není to tak, opravdu ne. Neustále jsme v kontaktu, neustále mi lidé říkají, co se jim líbí, nelíbí. A já od nich čerpám informace, co se odehrává tam, abych s nimi dokázala být na stejné vlně. Jsem s lidmi,“ poznamenala Cichanouská, že se ve Vilniusu rozhodně necítí v izolaci. „Kolem mě jsou lidé, jsou kolem mě Bělorusové, tým, který se postupně vytvořil. Celou dobu jsem ve spojení s Bělorusy, kteří jsou doma, takže necítím,“ dodala.

A pociťuje Cichanouská výsledky tlaku na vládu? „Samozřejmě. Je vidět a je srozumitelné, všem je to jasné, že lidé už jsou unavení, unavení z absence zákonnosti, z násilí, z mučení. Lidé si uvědomují, co se jim může stát, ale nehledě na to stále jdou do ulic a pokračují v demonstracích. Ty velké demonstrace, které celý svět vidí, je obraz, je to část protestního hnutí, které vidí celý svět. Lidé ukazují, že jich je tolik a že jich je hodně. Ale protestní hnutí, to jsou také národní iniciativy. Struktury, chaty a skupiny, které se nyní formují. Je to občanská společnost, která u nás dosud nebyla. Je to partyzánské hnutí, možná teď je to takové těžké období, lidé jsou unavení, ale je to další samozřejmě důležitá součást toho, jak pokračovat. Je to taková ta možnost umísťovat červenobílé vlajky na stromy, nebo vypouštět loďky s červenobílou vlajkou. Je to poměrně jednoduché udělat a na druhé straně si to vyžaduje poměrně velké zdroje ze strany státu, aby poslal na lidi policisty v automobilu, aby ty vlajky sundali, aby vylovili loďky s červenobílými vlajkami. Takže všechno to je velice důležité. Stejně tak například vysílání video- nebo audiozáznamů ze strany státu, tak tam pozorujeme rozkol, ke kterému dochází ve státu,“ podotkla Cichanouská. 

Cichanouská několikrát deklarovala, že je stoupenkyní dialogu. Alexandr Lukašenko o jednání nebo dialog nestojí. Cichanouská pohrozila generální stávkou, jež se odehrála, ale vládu k ústupkům zjevně nepřiměla. Jak v takové situaci chce postupovat dál, Cichanouská rovněž prozradila Českému rozhlasu. „Jelikož u nás protestní hnutí je ze zásady pokojné, pak nemáme všechny páky tlaku na moc. Naopak stát nemá ani podporu lidu, ani lásku, ale pouze násilí, zastrašování. Naše strategie je tlačit na režim uvnitř země, to znamená například stávky, protestní hnutí, ale také tlak ze strany jiných zemí. Států v okolí, které vědí, co je to demokracie, které nás podporují a které vidí celé toto násilí, tuto genocidu 21. století. I ony musejí tlačit na tuto vládu, aby zahájila jednání,“ podotkla.

„Není správné ani nutné tlačit, aby vyměnili člověka u moci. Tak to není. Jiné státy musejí bojovat za dodržování lidských práv proti násilí, proti mučení,“ dodala. Hovořila také o tom, že sama příliš nerozumí tomu, co se odehrává ze strany vlády, protože ona sama je velmi humánní. „Nerozumím tomu, jak je možné mlátit svůj vlastní lid takovýmito způsoby. Nedávno byl zveřejněn příběh slečny, která byla strašně znásilňována, byly jí vymláceny zuby, a takových příběhů, které dosud nezazněly, je obrovské množství, dokonce si nedokážeme představit všechny hrůzy, které si dovolili spáchat. Já velice těžce prožívám každý takový případ, každé zadržení, zatčení. Dříve jsem byla velmi měkkým člověkem, snažila jsem se všechny omlouvat, ale toto jsou věci, které nelze omluvit,“ dodala. Podle jejích slov ji to činí tvrdší a přitvrzuje i její rétorika. 

„Skutečně vidíme, že člověk, který je v čele naší země, člověk, který už nebude nikdy přijat, na tom se nic nezmění. On vidí, že by měl ve prospěch své země odstoupit. Ale teď vidíme, že tyto snahy jsou zbytečné, že se tam nedoklepeme na tyto dveře, a proto musíme přitvrdit, přitvrdit v rétorice, v našich požadavcích a já objevuji tyto noty ve mně. Trochu mě to děsí, ale uvědomuji si, že jinak to nejde. Protože klidně už na to, co se nyní odehrává, reagovat nelze, mám odpor k tomu všemu. Jak k tomu člověku, tak k režimu,“ poznamenala. 

Závěrem pak hovořila i o roli ruského prezidenta Vladimira Putina. „Podívejte, Rusko je sousední země, s kterou máme dlouhodobé přátelské vztahy, obchodní vztahy a mnohé další. Nikam se bez nich samozřejmě nepodějeme. A ani oni bez nás. Ale já nerozumím, proč podporují člověka, který je fakticky politicky zbankrotovaný, který je toxický pro celé své okolí. Já myslím, že oni si to tam uvědomují. Jsem si jistá, že si to uvědomují, dělají tam své závěry. A to, že vztah Bělorusů jako lidí se mění ve vztahu k Rusku, se teď pozměňuje, to je nedobré. Klesá důvěra, a to není dobré pro Rusko, proto si myslím, že otázka Běloruska určitě tam je aktuální, je tam diskutována, ale je to otázka Bělorusů jako takových. Opravdu se nejedná o otázku Ruska, Polska, Austrálie, je to otázka Bělorusů, zda chtějí, či nechtějí s tímto člověkem žít. A oni nechtějí. A jiné země mají přijmout, či nepřijmout toto rozhodnutí, ale nemají se do toho vměšovat,“ podotkla. 

Apelovala pak znovu na to, že chtějí dialog. „Zda dosáhneme konsenzu, je jiná otázka, ale sednout si ke stolu je to nejjednodušší. Přišli jsme se spoustou variant, vytvořili jsme koordinační radu, kterou polovinu pozatýkali, vytvořili jsme platformu pro diskuse, dialog. Navrhujeme neustále nejrůznější varianty, jak můžeme dosáhnout dialogu. Stále mluvíme o tom, co také mnozí vidí, že i Rusko by se mělo účastnit tohoto dialogu. Posíláme výzvy... ale zatím žádné oficiální kontakty se neodehrály. Ale my neházíme flintu do žita, možná ještě nějaký světový lídr najde způsob, jak vládě domluvit,“ uzavřela.