Sčítání ještě není zcela dokončeno (v době psaní tohoto textu), nicméně vítězství globalistického protinárodního kandidáta je vysoce pravděpodobné. Bezpečnostní situace se naštěstí příliš nezmění, protože rakouský prezident má stejně jako náš malou výkonnou pravomoc, na rozdíl třeba od amerického nebo ruského. V opačném případě bychom mohli situaci po porážce vlasteneckého kandidáta přirovnat z českého hlediska k připojení Rakouska k Německu koncem třicátých let, známému počeštěně jako anšlus. Tehdy se rovněž prodloužila reálně ohrožená hranice Československé republiky.

Nicméně vítězství globalistů posílí jejich morálku a zvýší agresivitu a protinárodní aktivity. Budou prosazovat rychlejší islamizaci tradičně křesťanského Rakouska, které má hranici s naší republikou. Dále se budou snažit blokovat jakékoli dohody směřující k vytvoření bloku středo a východoevropských zemí proti islamizaci prosazované z Bruselu a Berlína. Protinárodní globalista Van der Bellen bude úzce spolupracovat se současnou německou kancléřkou i prezidentem na vytváření afrogermánského prostoru v Evropě.

Reálnou hrozbu vytváří fakt, že rostoucí počet islámských migrantů v Rakousku může vytvářet jejich větší zájem o atakování našeho území stejně, jako se to děje z německého prostoru. Opět se objeví tlak na přerozdělovací kvóty. Vývoj na jih od nás potvrzuje správnost požadavků ochrany naší jižní hranice státními ozbrojenými formacemi, ženijními zátarasy, stabilními i mobilními senzory i jednotkami vytvořenými z dobrovolníků, kteří v ohroženém prostoru žijí. Dále je třeba z důvodu rostoucího ohrožení zabránit jakýmkoli pokusům o odzbrojování obyvatel naší země.

V neposlední řadě je třeba podporovat našeho prezidenta, který se z hlediska národních zájmů v době ohrožení stále jeví jako bezkonkurenčně nejlepší ve srovnání s všemožnými, vesměs protinárodními a globalistickými protikandidáty. Výsledek prezidentských voleb v Rakousku je výstrahou všem našim vlastencům, především těm, kteří z lenosti či z hlouposti nechodí k volbám a podporují tak současnou protinárodní vládu.

Evropská armáda pro a proti

Myšlenka evropské armády není žádnou novinkou. Pomineme-li nacistickou wehrmacht, která měla obsadit celou Evropu, objevily se projekty evropské armády již koncem čtyřicátých let minulého století. Bruselská smlouva z roku 1948 měla zajišťovat společnou obranu Francie, Británie, Nizozemska, Belgie a Lucemburska. Obranu před Sovětským svazem, který od května roku 1945 na žádnou evropskou zemi nezaútočil. V roce 1954 následovala Západoevropská unie, která neměla vlastní síly vyčleněné z národních armád. Existoval ještě společný projekt Francie a Německa. Nedostal se však dále, než do úrovně diskuzí a návrhů jednotných uniforem s novými hodnostmi.

Takové řešení bylo proti zájmům USA, které prosazovaly dominantní postavení svojí globální vojenské organizace NATO v Evropě a zároveň potřebovaly udržet Německo v pozici kolonie závislé na americké armádě a nákupu amerických zbraní. Evropské státy a jejich armády měly nést hlavní tíhu pozemních operací ve válce proti zemím Varšavské smlouvy a samozřejmě inkasovat většinu sovětských jaderných úderů. V roce 1992 byla podepsána Petersburgská deklarace a jejím výsledkem se stal Eurocorps jako vojenská složka EU zaměřená na intervence v zahraničí. Přechod EU od obrany k imperiálnímu globalismu umožnila likvidace Varšavské smlouvy a zájem USA zajistit podporu EU pro svoje vojenské agrese ve světě, včetně území Evropy. Německo zrušilo zákon zakazující nasazení bundeswehru v zahraničí, což umožnilo německý podíl na agresi a protisrbských etnických čistkách NATO a EU v Bosně a Kosovu na podporu islamizace Balkánu. Tři základní cíle EU byly humanitární a záchranné operace, dále operace na udržení míru a v neposlední řadě bojové operace.

V roce 1998 byla podepsána Deklarace ze St. Malo, která říká, že EU musí mít kapacitu pro autonomní akci, podpořenou věrohodnou vojenskou silou. V roce 2003 byla schválena první Evropská bezpečnostní strategie vytvořená týmem vysokého (euro)komisaře pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku za podpory Institutu bezpečnostních studií založeného v roce 2002. V roce 2004 byla založena Evropská obranná agentura, jež má zajišťovat vyzbrojování zemí EU.

Základním cílem se stalo vytvoření sil rychlé reakce s až 60 000 vojáky a 500 letadly s možností nasazení během 60 dnů na vzdálenost až 4000 km a s možností po dobu jednoho roku. Od roku 2007 byly počty zvýšeny či upraveny na 100 000 vojáků, 400 letadel a 100 lodí. Podle předpokladu z roku 2010 bude třeba vyčlenit pro zajištění rotace vojáků celkem 180 000 vojáků a doplnit síly policejním sborem s 5000 příslušníky.

Mimo Eurocorps působí od roku 1995 Evropské námořní síly. V jejich rámci působí Francie, Itálie, Španělsko a Portugalsko. Tvoří je neupřesněný počet lodí se zhruba 5000 námořníky a schopností aktivace do pěti dnů. Jsou napojeny na velení NATO a aktuálně zasahují v rámci operací proti pirátům kolem pobřeží Somálska. Úspěšnost jejich akce je nejasná, protože piráty nelikvidují v souladu s platnými protipirátskými zákony, pouze v některých případech zatýkají. Možná časem dorazí jako syrští uprchlíci do EU. Naopak Rusko a Čína v rámci protipirátských operací uspěly díky tvrdému postupu, takže vesměs islámští zločinci se jejich lodím vyhýbají.

Zajímavá bude v případě Brexitu rovněž budoucnost kombinovaných společných expedičních sil Francie a Velké Británie, které mají národní brigády, letecký a námořní komponent. Jejich spolupráce je zaměřena rovněž na jaderný program(!), vyzbrojování a operační spolupráci v případě akcí v zahraničí.

V roce 2010 bylo zahájeno vytváření Bojových skupin se schopností nasazení do 30 dnů (na základě požadavku OSN!) a zajištěním zásobování po dobu 120 dnů. Postupně je formováno 14 praporů po 1500 vojácích a 4 prapory po 2500 vojácích. Účastní se i naše republika ve spolupráci se Slovenskem a Polskem. Jednalo se o následek pomalého vytváření Eurocorpsu, kde se účastnické státy vymlouvaly na hospodářskou krizi, kterou zavinilo především ideologické řešení ekonomických otázek, v první řadě zavádění společné měny euro.

Průběžně přibyly další síly, takže evropské ozbrojené složky nejsou zanedbatelnou záležitostí i v případě, že pomineme takové „síly“ jako ostudný FRONTEX. Otázkou je, zda je vůbec smysluplné budovat nějakou evropskou armádu, jestliže ji už máme. K čemu by sloužila a jakou by měla bojovou hodnotu?