Arménský separatismus, který vypukl v roce 1988 v ázerbájdžánské oblasti Náhorního Karabachu, kde Arméni žili, zpočátku začal ozbrojenou konfrontací a neposlušností vůči státu. Po rozpadu Sovětského svazu se arménský separatismus proměnil v arménskou vojenskou agresi. Arménské vojenské síly tak s podporou zahraničních partnerů obsadily 20 procent ázerbájdžánského území. Více než 750 000 lidí z okupovaných území bylo násilně vyhoštěno ze svých zemí Armény a stali se vysídlenými osobami. V důsledku vojenské agrese, která byla doprovázena hrubým porušením mezinárodního práva, bylo kulturní dědictví Ázerbájdžánců smeteno z povrchu zemského arménskými okupanty, všechna ázerbájdžánská města i menší sídla byla zničena a přeměněna na ruiny. Není náhodou, že Aghdam, kdysi domov pro 50 000 lidí a jedno z nejkrásnějších měst v Ázerbájdžánu, byl nazýván "Hirošimou Kavkazu".

Během okupace ázerbájdžánských území bylo Armény zabito více než 30 000 Ázerbájdžánců, včetně civilistů. Arméni spáchali masakr v Chodžaly, známý jako "Srebrenice Kavkazu". Město Chodžaly, obývané Ázerbájdžánci, bylo přes noc zničeno a 613 civilistů, včetně žen, starších osob a dětí, bylo zabito Armény jen proto, že byli Ázerbájdžánci. Chodžaly čelilo bolestivému, hořkému osudu Lidic, který je potkal v roce 1942. Navzdory tomu, že od té doby uplynulo 30 let, stále chybí informace o 4 000 Ázerbájdžáncích, kteří zmizeli během arménské okupace.

Všechny tyto události se konaly na konci dvacátého století, před očima mezinárodních a regionálních organizací odpovědných za regulaci systému mezinárodních vztahů a ochranu práva a spravedlnosti. Je pravda, že v důsledku tvrdé práce ázerbájdžánské diplomacie přijala Rada bezpečnosti OSN v roce 1993 čtyři důležité rezoluce, které odsoudily arménskou politiku agrese a požadovaly bezpodmínečné stažení okupačních sil z ázerbájdžánského území. Současně byla v těchto letech přijata řada usnesení s podobným obsahem pod záštitou OBSE, EU a OIC, které nepřímo uznaly Arménii za agresorský stát. Tyto organizace však nepodnikly směrem k ukončení agresivní politiky Arménie žádná vážná opatření.

Ázerbájdžánský lid a vláda nikdy nesouhlasili s okupací svých území a obhajovali vyjednané urovnání konfliktu v rámci mezinárodního práva vzhledem k tomu, že případná válka na Kavkaze by mohla mít větší důsledky. Za tímto účelem se připojil Ázerbájdžán k procesu mírového urovnání konfliktu v rámci tzv. Minské skupiny s velkými očekáváními, ale v důsledku nekonstruktivního jednání Arménie byly kroky Minské skupiny neúčinné. Arménie viděla řešení konfliktu v oddělení tehdejšího regionu Náhorního Karabachu od Ázerbájdžánu a jeho připojení k Arménii nebo ve vytvoření nezávislého státu, což bylo zcela v rozporu se zásadou územní celistvosti, která je základem mezinárodního práva.

V posledních letech věnovala ázerbájdžánská vláda veškeré své úsilí a dovednosti vytvoření silného státu. Dva z faktorů, které charakterizují sílu státu, jsou silná armáda a silná ekonomika. Ázerbájdžán prováděl tento proces krok za krokem trpělivě a promyšleně. V roce 1994 byla podepsána "Smlouva století", která zavázala světové ropné giganty investovat desítky miliard dolarů do ázerbájdžánského ropného průmyslu. V roce 2005 byl uveden do provozu ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan s roční kapacitou více než 50 milionů tun, aby bylo možné dopravit ázerbájdžánskou ropu na světový trh. Železnice Baku-Tbilisi-Kars s kapacitou 17 milionů tun nákladní dopravy ročně byla uvedena do provozu v roce 2017 a propojila ázerbájdžánský železniční systém s tureckým železničním systémem (a tedy i Evropou) s cílem urychlit nákladní dopravu mezi Dálným východem a Evropou podél starověké Hedvábné stezky. Dále byly uvedeny do provozu plynovody TANAP (Ázerbájdžán-Turecko) a TAP (Turecko-Řecko-Itálie), které jsou součástí projektu jižního plynového koridoru. Ten bude přepravovat do Evropy asi 20 miliard metrů krychlových ázerbájdžánského plynu ročně. Stejně jako všechny tyto megaprojekty měly pozitivní dopad na světovou ekonomiku jako celek, učinily z Ázerbájdžánu také zemi s velkým hospodářským potenciálem v regionu a spolehlivého partnera pro světové země. Byl to dynamický rozvoj ekonomiky země, který vedl k velkým reformám i v oblasti armády. S podporou bratrského Turecka byla ázerbájdžánská vojenská struktura přizpůsobena standardům NATO, armáda byla vybavena nejmodernějšími zbraněmi a ázerbájdžánští důstojníci se učili zásadám moderního boje v tureckých vojenských školách. Všechny tyto radikální hospodářské a vojenské reformy ukázaly, že ázerbájdžánský lid a vláda jsou připraveny obnovit spravedlnost osvobozením svých zemí od okupace na základě mezinárodního práva.

Arménská vláda žila v euforii z vítězství po okupaci ázerbájdžánského území. Koncem 90. let si prezident Ter-Petrosjan uvědomil, že hospodářský a politický rozvoj Arménie a integrace do světa nebudou možné pokud bude označována za "agresivní stát" a byl připraven na mírové řešení konfliktu založeného na mezinárodním právu. "Karabašský klan" vedený R. Kočarjanem a S. Sarkisjanem však násilně odstavil L. Ter-Petrosjana od moci. " Karabašský klan" vedený těmito válečnými zločinci, jejichž ruce byly zality krví tisíců Ázerbájdžánců, obsadil nejen území Ázerbájdžánu, ale dokonce celou Arménii až do roku 2018. " Karabašský klan" je přímou příčinou a viníkem úpadku Arménie ve všech oblastech státní správy, stejně jako socioekonomických problémů arménského lidu. V roce 2018 arménský lid ve skutečnosti nevolil Pašinjana, který neměl brilantní politickou kariéru a nebyl ve společnosti dobře známý. Arménský lid moudře hlasoval pro osvobození Arménie od "karabašského klanu" a ukončil problémy obyčejných lidí.

Pašinjan, který se dostal k moci s obrazem "zvěstovatele demokratických hodnot", ale zaujal antidemokratický postoj ke konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Místo toho, aby respektoval mezinárodní právo a demokratické hodnoty, pan Pašinjan, který považoval za vrchol štěstí pití lahodných arménských vín na vysokých náhorních plošinách Karabachu, přidal článek "Nové války o nová území" do vojenské doktríny Arménie. To znamenalo, že pod vedením "demokrata Pašinjana" by Arménie nejenom že by marnila snahu vyřešit konflikt na základě mezinárodního práva nebo se snažila zachovát status quo, ale spíše by pokračovala ve své agresivní politice a zahájila nové války proti Ázerbájdžánu. A to, co se očekávalo, se splnilo. V červenci loňského roku se arménské vojenské jednotky pokusily intervenovat do Ázerbájdžánu pomocí těžké techniky na ázerbájdžánsko-arménské hranici, 300 km od oblasti konfliktu. 27. září další vojenská provokace spáchaná Arménií způsobila, že se proti ní za vlast postavil celý ázerbájdžánský národ.

Ve 44denní válce ázerbájdžánská armáda porazila okupační arménské síly na základě mezinárodního práva a zajistila územní celistvost Ázerbájdžánu uznanou světovým společenstvím. Důsledky války jsou logické, protože Arménie je mnohonásobně menší než Ázerbájdžán, pokud jde o všechny zdroje (ekonomické, vojenské, lidské atd.). Arménie nemohla získat mezinárodní politickou podporu, protože to byl agresorský stát a válka byla vedena na území Ázerbájdžánu. A co je nejdůležitější, arménský lid, který již léta násilně nese břemeno konfliktu, již uznal, že tehdejší oblast Náhorního Karabachu jim nepatří a nechce obětovat své děti pro politické zájmy některých Arménů na území jiného národu. Z tohoto pochopení vyplývá fakt, že v arménské armádě byly tisíce dezertérů.

Vojensko-politická elita Arménie, která utrpěla drtivé prohry na bojišti a viděla nevyhnutelnost porážky, zaměřila své útoky na civilní obyvatelstvo Ázerbájdžánu v rozporu s válečnými zákony. Ázerbájdžánská města jako Gjandža, Barda a Tartar, která se nacházejí daleko od válečné zóny, byla ostřelována mezinárodně zakázanými raketami. V důsledku toho bylo zabito 92 civilistů, včetně žen a dětí, a více než 400 civilistů bylo zraněno. Všechny tyto informace potvrzují i zprávy tak vlivných mezinárodních organizací, jako jsou Amnesty International a Human Rights Watch. Arménský masakr civilistů žijících mimo válečnou zónu je teroristickým činem a my věříme, že tento teroristický čin v regionu Východního partnerství EU spáchaný ve 21. století bude mít dohru u mezinárodních soudů.

Válka skončila "společným prohlášením" podepsaným prezidentem Ázerbájdžánské republiky, předsedou vlády Arménské republiky a prezidentem Ruské federace dne 10. listopadu loňského roku a toto prohlášení definovalo závazky stran. Rok po skončení války bohužel některé bezpečnostní otázky v regionu zůstávají nevyřešeny. Nelegální arménské vojenské jednotky nacházející se na území Ázerbájdžánu, které je pod dočasnou kontrolou ruských mírových sil, stále nejsou zcela odzbrojeny a odstraněny z regionu. Druhým problémem je neposkytnutí mapy statisíců protipěchotních a protitankových min rozmístěných arménskou armádou na kdysi okupovaných územích Ázerbájdžánu, které již v poválečném období zabily a zranily 160 lidí včetně civilistů.

Ázerbájdžán je zastáncem míru a bezpečnosti v oblasti Kavkazu a zůstává věrný nejen "společnému prohlášení", které ukončilo válku, ale také všem dosud podepsaným mezinárodním dokumentům. Ázerbájdžán má zájem o vzájemně prospěšnou spolupráci a přátelské vztahy se všemi zeměmi světa, včetně sousedních zemí. Ázerbájdžán podporuje ochranu právního státu v systému mezinárodních vztahů a řešení problémů mezi zeměmi v rámci zákona. Ázerbájdžán respektuje územní celistvost všech zemí, včetně Arménie, a uznává její svrchovaná práva na tomto území, ale zároveň požaduje totéž od Arménie. Pokud by Arménie měla stejnou pozici, pokud by se vzdala nepodložených a neobjektivních územních nároků vůči svým sousedům, politické vztahy mezi státy by byly obnoveny, dříve uzavřené hranice by byly otevřeny a hospodářské a obchodní vztahy by se rozšířily. To vše by nepochybně zvýšilo životní úroveň arménského lidu a hospodářský rozvoj Arménie obecně. Ázerbájdžán již opustil koncepci konfliktu s Arménií a chce vzhledem k nové politické realitě na jižním Kavkaze zahájit novou kapitolu vzájemného respektu a spolupráce.

Ázerbájdžánská vláda již pracuje na obrovských projektech obnovy a rekonstrukce osvobozených území. V krátké době byly obnoveny kulturní památky ve městě Šuša, kolébce ázerbájdžánské kultury v Karabachu, a byl organizován mezinárodní hudební festival "Chari Bulbul". Obnovují se zničené mešity a místa bohoslužeb, pokládají se základy nových škol a kulturních center. Byly postaveny stovky kilometrů silnic, tunelů, mostů, ve zničené oblasti Fuzuli bylo otevřeno mezinárodní letiště, budují se další dvě letiště a plánuje se propojení ázerbájdžánského regionu východní Zangezur s Nachičevanem a poté Tureckem přes arménskou provincii Sjunik (bývalý Zangezur).

Bude realizována řada projektů kategorie Smart City, které umožní vnitřně vysídleným osobám návrat do svých rodných míst. Ano, na rozdíl od Arménie, která byla schopna pouze 30 let ničit tato území, Ázerbájdžán dá těmto územím nový a moderní život. Není pochyb o tom, že všechny tyto projekty budou podnětem ke kulturnímu a hospodářskému rozvoji Arménie.

Často se objevuje otázka: Jaký bude osud Arménů žijících v Karabachu? Ázerbájdžánský národ není nepřítelem arménského lidu. Historicky mezi těmito národy existovaly příjemné a přátelské vztahy. Ačkoli mají etnické a náboženské rozdíly, mají podobný způsob života a dokonce i podobnou kuchyni. V letech, kdy trval válečný stav mezi oběma zeměmi, žilo a stále žije ve velkých městech Ázerbájdžánu mimo Karabach více než 30 000 etnických arménských občanů. Od ázerbájdžánského lidu se jim dostalo jedině respektu.

Etničtí Arméni žijící v Karabachu jsou také občany Ázerbájdžánu, budou mít stejná práva jako ostatní národnostní menšiny v naší zemi. Posledních 30 let je drželi jako rukojmí arménští politici žijící snem o "Velké Arménii". Nyní se o ně ázerbájdžánský stát postará jako o své občany. Ázerbájdžánský stát se postará o všechny své občany, bez ohledu na jejich etnickou a náboženskou příslušnost, stejně tak o Armény žijící v Karabachu. Nebudou odcizeni od společnosti, protože tolerantní ázerbájdžánská společnost již stovky let koexistuje v přátelské atmosféře s různými etnickými skupinami a náboženskými komunitami. Nepochybně, na rozdíl od ostatních, je to naše největší výhoda.

Adish Mammadov
Velvyslanec Ázerbájdžánské republiky v České republice