Ale jak dlouho chceš být šťasten? Den, týden, rok? Deset let, třicet let, celý život až do smrti? A chceš být šťasten i po smrti?

Člověk má hluboko ve své duši touhu po štěstí, ale po pravém štěstí, které mu už nikdo nevezme. Už totiž jen myšlenka na to, že skončí, vnáší smutek. Člověk hledá štěstí v lidských vztazích, v majetku, v množství peněz, v kariéře, v lidské slávě, v úspěchu, hledá štěstí v požitcích, v alkoholu, v narkotikách, ale tady štěstí nenajde. Přichází rozčarování, ještě větší prázdnota, opuštěnost a bolest v duši. Už sv. Augustin tuto touhu po štěstí vyjádřil slovy: „Stvořil jsi nás pro sebe, ó Bože, a nepokojné je srdce lidské, dokud nespočine v Tobě.“

Ideologové globalizace dnes odstraňují i obyčejné lidské štěstí a programují jedinci i celým národům zvrácený homosexualismus, gender schizofrenii, spojenou s kradením dětí juvenilní justicí a jejich morální i psychickou devastaci. Legalizují narkotika, vnucují kulturu smrti, už i zdraví lidé jsou dnes zabíjení eutanázií, s tím, že se připravuje tzv. ráj zlaté miliardě.

Obraz falešného štěstí znázorňuje americká socha svobody. Téměř každé ráno jsou pod ní mrtvá těla ptáků. Když noční pták při letu narazí na svítící sochu, zláme si křídla a pak bezvládně padá k zemi. Toto je obraz mnoha mladých lidí, kteří hledají štěstí ve falešné svobodě.

Jedinou skutečnou svobodu dává Boží Syn, Ježíš Kristus, který přemohl ducha lži i otroctví hříchu.

Jistý křesťan vypravuje: Měl jsem příbuzného, který byl spoután opilstvím. Taková pouta jsou opravdu hrozná. Jednoho dne se dozvídám, že se zase strašně opil, zničil doma nábytek a zbil ženu. Jdu tam tedy. Je pět hodin odpoledne. Sedí v kuchyni a pije kávu. Vedle sedí jeho pětiletý synek. Přátelsky pozdravím a ptám se: „Zas to dopadlo špatně?“ Místo odpovědi jen zaskřípe zuby a vyskočí ze židle. Beze slova jde vedle do komory a přichází zpět s prádelní šňůrou. Potom začíná – bez jediného slova – přivazovat k židli svého malého chlapce. Říkám si: „Co to znamená? Je ještě opilý?“ Přiváže chlapce a udělá uzel. Potom na chlapce zařve: „Vstaň!“ Chlapec začne plakat a naříkat: „Vždyť nemohu!“ Tu se na mě alkoholik obrátí s nevýslovně zoufalým výrazem ve tváři a říká: „Tady vidíš, jak na tom jsem: vždyť já s tím přestat nemohu! Vždyť nemohu!“ Otřesné: „Vždyť nemohu!“ Hned nato sahám do kapsy, vytahuji nůž a řežu – bez ohledu na škodu – přeřezávám úplně novou prádelní šňůru. Pak klidně říkám chlapci: „Vstaň!“ Chlapec se postaví a já říkám: „No prosím!“ On odpovídá: „Ano, když přeřízneš provaz!“ Říkám mu: „Poslouchej, co ti teď povím – přišel Někdo, kdo přeřezává pouta, která nás drží: Ježíš!“

Tento příklad se týká do určité míry nás všech. Bez Ježíše z otroctví hříchu osvobozeni nebudeme! Je tu však slavná skutečnost: jsme Jím vytrženi z moci temnoty! (srov. Kol 1,13) „Jestliže Syn vás vysvobodí, budete skutečně svobodni“ (J 8,36).

Jak začít? „Obraťte se – změňte myšlení a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15) Evangelium je Boží pravda, která se vztahuje konkrétně na tebe: „Tak Bůh miloval svět (tebe), že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v Něho věří (i ty), nezahynul, ale měl život věčný“ (srov. J 3,16). Jak tě Bůh miloval? Dal za tebe to nejdražší – svého Jednorozeného Syna. Co máš učinit ty, abys nezahynul, a měl život věčný? Máš v Něho uvěřit. Uvěřit, že jsi byl vykoupen ne zlatem ani stříbrem, ale Jeho drahou krví, která byla prolita na odpuštění i tvých hříchů (srov. 1Pt 1,18-19). Obrácení znamená změnu od egocentrismu k theocentrismu. Tedy na prvním místě nemá být tvé ego, ale Bůh.

Představ si prostornou místnost. Vpředu je na stupni velký vladařský trůn, symbol moci a vlády. Toto je obraz tvé duše. Na trůnu hrdě sedí tvé „já“. Je obklopeno mnoha rádci. Jsou to různé polopravdy, návyky, strachy, představy, závislosti, tvá „dobra“… U dveří stojí Ježíš jako služebník, kterému dáváš rozkazy či ho nutíš plnit tvá svévolná přání. Musí slyšet nespokojené reptání a dokonce i hořké nadávky. Toto je obraz neobráceného člověka! Obrácení, neboli duchovní revoluce, znamená, že tvé „já“ sejde z trůnu ke dveřím a Ježíš dostane místo na trůnu. Ty od té chvíle stojíš u dveří a čekáš na Jeho moudrá rozhodnutí, která mnohdy nechápeš, ale chceš je plnit, a to i v maličkostech. Tím nastává pravá svoboda a ztrácí vládu vášně, sugesce, nálady, které člověk automaticky realizuje, a vedou ho pak od jedné marnosti k druhé a po nich cítí jen hořkost a zklamání. Tvůj život se obrácením stává plnohodnotným, protože tam, kde jsi, může skrze tebe působit Bůh. To vnáší požehnání druhým a tvé skutky se stávají pokladem v nebi, které zloději nekradou ani rez nezkazí (srov. Mt 6,19-20).  

Jak zvítězit nad zákonem hříchu, který je naprogramován v naší přirozenosti? Zákonem Ducha: „Zákon Ducha života v Kristu Ježíši mne vysvobodil od zákona hříchu a smrti.“ (Ř 8,2) Existují přírodní zákony: například, když položím kámen na vodu, klesá ke dnu. Když pod něj dám desku, plave na hladině, protože zde už působí jiný zákon. Svou přirozeností podléháme zákonu hříchu a smrti. Všichni klesáme, všichni jsme hříchem taženi do věčné záhuby. To víme. A vše teď záleží na tom, aby tu zasáhla větší síla a naše klesání zadržela. A tuto větší sílu nám Bůh dal v Ježíši – On nás vykoupil, On nás vysvobodil. Pokud jsme vírou spojeni s Ježíšem, pak v nás vítězí zákon Ducha.

Základní vztah člověka k Bohu je možno vyjádřit krátkou parafrází na podobenství z evangelia o drahocenné perle: Prodavač s perlami přichází k velmi bohatému člověku a nabízí mu nejdrahocennější perlu. Bohatému muži se velmi líbí a za každou cenu ji chce mít. Ptá se: „Kolik stojí?“ Prodavač říká: „Všechno, co máte.“ – „Dobře, dám vám všechny peníze, které mám. Dejte mi tu perlu.“ – „Ale vy jste nedal všechno, co máte. Kde bydlíte?“ – „No přece ve svém domě.“ – „Dům také.“ – „To mám bydlet v garáži?“ – „Vy máte garáž?“ – „Ano, i dvě auta.“ – „Tedy i garáž i auta.“ – „Dobře, dávám i to, ale už mi tu perlu dejte!“ – „Nedal jste všechno. Jste sám?“ – „Ne, mám ženu a děti.“ – „Tedy i ženu a děti.“ – „A když dám i je, pak už mi tu perlu dáte?“ – „Stále to není všechno.“ – „Ale já už nemám vůbec nic, jsem žebrák!“ – „Přece ještě něco máte! Jste zdravý? I zdraví!“ – „Dobře, ale už mi tu perlu dejte!“ – „Nedal jste všechno.“ – „Už nemám nic!“ – „Ještě máte něco: svou vlastní vůli, i tu musíte dát.“ – „Dobře, tak už mi dejte tu perlu!“ – „Perla je vaše, tou perlou je Boží království, tou perlou je Kristus, v Něm máte všechno, celé nebe je vaše, protože patří Kristu. A vy jste Ho přijal za svého Pána. A On vám nyní všechno vrací. I vaše zdraví, i váš dům, i ženu s dětmi, i všechen váš majetek, ale uvědomte si jedno, že to už není vaše, že to patří Kristu. Vy už nyní nejste vlastníkem, ale jenom nájemníkem – správcem. Přijde čas, kdy Bůh odvolá na věčnost vaši ženu, přijde stáří či nemoc, takže ztratíte zdraví a nakonec přijde smrt a ztratíte všechno. Ale pokud máte tuto nejdrahocennější Perlu – Ježíše, v Něm máte všechno. On přemohl smrt, v Něm máte věčný život.“

„Bůh poslal svého Syna... abychom živi byli skrze něho“ (1J 4,9). A sv. Pavel volá: „Spolu s Kristem jsem ukřižován, nežiji již já, žije ve mně Kristus.“

Sochaři Michelangelovi přivezli do Říma velký kámen – kus skály. On jej chvíli obcházel, zamyšleně se na něj díval a potom řekl: „Vidím v něm Mojžíše.“ Jeho učeň se podivil: „Mistře, to přece není žádný Mojžíš, ale jen velký kámen.“ On mu odpověděl: „Ale on tam je! Totiž všechno, co není Mojžíš, musí pryč!“ „A jak se to stane?“ „Rány jsou to, co dává tvar!“ A tak z tohoto kamene vznikla socha Mojžíše.

I s námi je to podobné: Všechno, co není Ježíš, musí jít pryč! Máme Mu dát svá srdce, aby pak Kristus skrze víru přebýval v našich srdcích! Máme Mu dát svůj rozum a vůli, tedy své myšlení. „To smýšlení mějte, které bylo v Kristu Ježíši.“ (Fil 2,5) Máme Mu dát své oči, ruce, nohy. On je chce používat. To je obrácení, to je nový život! Tento proces (cesta) přerodu není možný bez ran – utrpení. Jde především o vnitřní utrpení, zříkání se své vůle, drobné ponižování, přijímání s vírou toho, co Bůh dopouští, hledání a realizování denně Boží vůle!

Věčný život je v Kristu Ježíši

„Bůh nám dal věčný život a ten život je v Jeho Synu. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá života.“ A apoštol zdůrazňuje: „Toto vám píši, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte život věčný“ (1J 5,11-13). Kdyby se tě někdo zeptal: „Máš život věčný?“ Možná bys odpověděl: „Nevím“, anebo „to se dozvím až po smrti.“ Ale Boží slovo říká naprosto jasně: „kdo má Syna, má život věčný“ – jde o přítomný čas, ne budoucí. Pokud jsi přijal Syna Božího, Ježíše, tak máš život věčný. A to už nyní! Tady na zemi ho už máš, i když zatím ve skrytosti a s utrpením. Po smrti ho budeš mít v plné slávě, kde už není žádné utrpení, ale jen věčná radost a štěstí.  

Jaký je rozdíl mezi naším životem v nebi a životem andělů?

Bůh stvořil dokonalé duchovní bytosti – anděly, dal jim život. Bůh stvořil i člověka a rovněž mu dal život. Člověk tento život hříchem ztratil a přišla smrt. Bůh vzal na sebe z lásky k člověku lidskou přirozenost v Ježíši Kristu. Boží Syn nevzal na sebe přirozenost anděla či serafa, ale lidskou přirozenost kromě hříchu. Zemřel za nás, dal nám svůj život. Vykoupením nám ale nebyl vrácen jen život, který měl Adam před hříchem. Nám byl darován Ježíšův – Boží život. Dimenzí našeho věčného života není jenom, že je věčný, tedy bez konce, ale zároveň, že je přímo v Bohu. A to nemají ani andělé. Ti mají život od Boha, ale my máme přímo Boží život, který jsme v Kristu dostali jako dar. Uvědomme si, jakou máme důstojnost v Kristu Ježíši! Boží slovo říká: „Nejenom že se smíme nazývat Božími dětmi, ale také jimi jsme.“ (1J 3,1).

Náš život je nejen od Boha, ale je přímo Boží: „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.“ (J 14,20) Ve velekněžské modlitbě Ježíš prosí: „... jako Ty Otče (jsi) ve mně a já v Tobě, aby i oni byli v nás... Já v nich a Ty ve Mně“ (J 17,21). Tím, že jsme v Kristu a On je v Otci, máme Boží život.

Boží život jsme přijali skrze víru a křest: „Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli (přijali Kristovu – Boží přirozenost).“ (Gal 3,27)

„Až se ukáže Kristus, náš život, tehdy i my se s Ním ukážeme v slávě.“ (Kol 3,1-4)

Vyznání Ježíše je podmínkou života v Bohu: „Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu“ (1J 4,15).

„... že zůstáváme v Něm a On v nás, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha“ (1J 4,13).

Tajemství našeho života v Kristu vyjadřuje i podobenství o vinném kmeni: „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti...“ (J 15,5)

Závěr:

Pokud člověk přijme Pána Ježíše za svého Pána a Spasitele, pak ho čeká životní pouť, která směřuje do věčného štěstí v nebi. Tady na zemi je ale spojena s duchovním bojem s duchem lži a smrti. Cesta následování Krista tu na zemi znamená, že člověk bude za pravdu a dobro osočován, pronásledován, podobně jako samotný Spasitel. Ježíš říká: „Budou vás nenávidět, očerňovat, pronásledovat kvůli mně, ale radujte se a plesejte, neboť máte svou odměnu v nebi.“ (Mt 5,11-12) Pokud pro věřícího člověka přijdou v životě nejtěžší rány, hrubá a vylhaná očernění, ztráta nejdražších, ztráta zdraví, vírou se spojuje s Bohem a zakouší v tom všem hluboký pokoj, který svět dát nemůže. V nejtěžších utrpeních vnímá Boží přítomnost a Bůh mu osvěcuje duši, ukazuje na smysl utrpení, které s důvěrou přijal jako pokání za své minulé hříchy i jako smírnou oběť za obrácení a spásu svých bližních, kteří zatím žijí v temnotě nevěry či novodobého pohanství. Pravověrný křesťan má jasný smysl života, nemusí se bát smrti, protože ví, že je jen přechodem do věčné slávy, kde je společenství se svatými a anděly, i s nejvýš svatým a milujícím Bohem. Nebe je náš trvalý domov, na zemi jsme jen poutníci.

Ježíš je Cesta do našeho spojení s Otcem, který nás stvořil. Ježíš je zároveň Pravda, která nás osvobozuje od ducha lži, a On nás zároveň i vytrhl ze smrti – v Něm máme život věčný. „Kdo má Syna, má život věčný“.(1J 5,12)