Kde není oběť nemá být trest

Z racionálního, ale i humánního pohledu je hlavní chybou trestního práva - opuštění základního, pradávného principu, kterým je ochrana, pomoc a satisfakce oběti (poškozeného) a prevence, aby další oběti nevznikaly. Kde není poškozený - oběť, není trestný čin. Tento základní princip už vlastně obsahuje biblické desatero. Vše ostatní bylo přidáváno různými mocenskými klikami s cílem si přes trestní právo udržet osobní - politickou, ale i hospodářskou moc.

Klíčem je ochrana obětí

Trestní politice státu by hodně prospělo, kdyby se pokusila co nejvíce vrátit k zásadnímu principu ochrany obětí a nápravy důsledků činu. Odpadly by stovky složitých, gumových paragrafů, které si každý soudce může vykládat po svém a jak se mu momentálně chce, případně jak požaduje politická moc či aktuální tužby ,,ulice". Vyprázdnily by se věznice. Míra trestu by se stanovila výhradně podle míry poškození - škody, který dotyčný způsobil. Závisela by na tom, jak by se pachatel snažil škodu napravit a oběť odškodnit.

Závazek třeba na celý život

Například někoho zraníte autem a řídíte pod vlivem alkoholu. Pokud oběť odškodníte tak, že je spokojená a soud uzná výši satisfakce za odpovídající újmě, pak by žádný trest nemohl být uložen. Když způsobíte někomu trvalé následky a zajistíte mu jejich zmírnění po dobu trvání a poškozený s tím souhlasí a soud to potvrdí, pak je opět trest zbytečný. Příklad - zraníte někoho tak, že skončí na vozíku, musíte se o něho do konce jeho invalidity postarat, třeba i po celý život. To je zásadní rozdíl oproti dnešku, kdy si pachatel odkroutí pár let v krimu a tím to pro něho zhaslo. V novém systému, teprve pokud by čin nenapravil, šel by do vězení.

Poškozený má rozhodovat

Obdobně lze postupovat i u krádeží, přepadení, korupce atp. Prostě oběť - poškozený by měl hrát klíčovou roli a sám rozhodnout, zda trestem bude zmírňování či odstranění škod. Státní žalobci a soudy by měly dohlížet jen na to, aby práva oběti byla hájena adekvátně a dohodnutá náprava odpovídá míře zásahu. Jen v případě, kdy už oběť sama nemůže zhodnotit přijatelnost nápravy - např. zavražděný - zabitý člověk nebo u nezletilých, by poškozeného vedle blízkých zastoupil stát prostřednictvím žalobce.

Dnes je trest pomstou mocných a ne ochranou obětí

Dnes je to postaveno úplně vzhůru nohama. Oběť takřka nikoho nezajímá, je tady jakási zvrácená logika, že se hájí zájem byrokratické společnosti a jejího ducha spravedlnosti - tedy spravedlnosti moci. Přitom ve jménu společnosti a spravedlnosti byly vždy páchány ty největší zvěrstva a pokaždé podle zákona - třeba nacistického či komunistického. I dnes, když vás a vaše blízké někdo i těžce poškodí ( okrade, znásilní, zraní), nastupuje úřednický aparát státu, který sleduje nějaké své osobní cíle. Nastal čas do centra rozhodování postavit oběť.

Škodolibá radost, ale prázdná kapsa

Pokud vás někdo okrade či zraní, je k ničemu že za to možná skončí ve vězení na dva, pět nebo deset let. Třeba z toho má někdo chvilku příjemný - škodolibý pocit, ale nápravy způsobené újmy se většinou nedočká. Dotyčný je nemajetný, nepracuje, pokud pracoval a má platit škody, tak po ,,odkroucení" trestu práci nesežene nebo ani pracovat nechce - proč by to dělal, když většinu výdělku dá poškozenému. Pokud by však měl na vybranou - vězení nebo odškodnění oběti podle jejích představ, pak by se situace významně obrátila.

Trestní právo jako služka moci

Návrh - dát v trestním procesu rozhodovací právo obětem místo represivní byrokracii, se nebude vládnoucí moci zamlouvat. Jim všem jde hlavně o osobní moc a z ní plynoucí privilegia. Moc žalobců, slast některých soudců z rozhodování o ,,životě a smrti". Moc politiků likvidovat přes represivní aparát své odpůrce. To je dnes hnacím motorem trestního systému. Poškození by jim kazili postavení všemocnosti. V této souvislosti by si lidé měli uvědomit, že státní mašinerie spravedlnosti neslouží jim jako potenciálním nebo skutečným obětem, ale pouze sama sobě.

Vyšlo na Vasevec.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.