Blok prezidenta Porošenka získal v poměrném hlasování podle stranických kandidátek slabší mandát, než se očekávalo, a bude se muset opírat o poslance zvolené v jednomandátových obvodech. 

To je převážně klanová nomenklatura, lidé z minulého režimu Janukovyče. A od něho se měla Ukrajina volbami odříznout. 

V sociálních sítích tak probleskuje ne nepatřičné srovnání současného prezidenta s jeho před-předchůdcem Viktorem Juščenkem, jehož slabost po „oranžové revoluci“ umožnila nástup svrženého Viktora Janukovyče. 

Porošenko se sice snaží vystupovat v roli vítěze, ale na to nemá ani mandát, ani dostatek ústavních pravomocí. 

Takže premiér Arsenij Jaceňuk, jehož Lidová fronta, byť těsně, ale přece vyhrála, si už diktuje vlastní koaliční podmínky. 

Předčasné parlamentní volby v Ukrajině tak sice legalizovaly revoluční vládu, ale o vítězi revoluce nerozhodly. To může skončit jediným: další radikalizací politické scény. 

Tomu může přispět i oživlá válečná kulisa, soudí zřejmě jisté síly v Kyjevě, které zvyšují tlak na donbaské povstalce. 

Ústředí totiž jednak nově odvolalo souhlas s demarkační linií obou konfliktních stran, jednak tlačí na donbaské povstalce, aby posunuli tamní volby z počátku listopadu na prosinec. 

To je porušení minských dohod, zaznívá z „Novorosije“. „Chystáme se na novou válku,“ prohlašuje přímo premiér samozvané „lidové republiky“ v Doněcku, Alexandr Zacharčenko. 

Radikalismu je ostatně v Ukrajině dost a volby ho nijak nedokázaly otupit. Třeba proto, že jejich vítěz sklony k radikálním řešením už několikrát osvědčil. 

To, že králík Seňja, jak parodují Jaceňuka v tisku, se nechal před volbami vždy usměrnit prezidentem, bylo vykalkulováno tak, aby příliš nevystrašil umírněnější voliče. Teď se pro Jaceňuka situace změnila, a s radikály by také rád sestavil vládu. 

Zatímco „strana míru“, jak je ocejchován prezidentský blok, navrhuje kabinet bez Tymošenkové, ostatně sotva přelezla 5procentní práh do parlamentu, a také a zejména bez populistické Radikální strany Oleha Ljaška. 

Jaceňuk tak rozehrál v krátkém čase komplikovanou hru, ve které musí pečlivě skloubit své ambice se zájmy ukrajinských oligarchů, kteří stojí za uvažovanými koaličními partnery. 

Především jde o kontroverzního miliardáře s trojím občanstvím Ukrajiny, Izraele a Kypru, který si přivlastnil už Dněpropetrovsk a podporuje Národní gardu na válečné stezce se separatisty, tedy o Ihora Kolomojského a jeho pár oligarchických konkurentů, Rinata Achmetova, Dmitrije Firtaše, Sergeje Levočkina. 

Oba posledně jmenovaní stojí podle pozorovatelů za úspěchem Oleha Ljaška. Jeho strana se umístila ve volbách na 5. místě s více než 7 procenty hlasů. Jaceňukových více než 22 procent a Porošenkových skoro 22 procent by přitom pohodlně stačilo na většinu 212 křesel. 

To, že ale Jaceňuk odmítl prezidentovu koaliční náruč, je vážný a spíš varovný signál. Zdá se totiž, že jde o to odstavit prezidentovu stranu. Důvod je nasnadě: Pravidlo o jednom kohoutovi, ale může jít o podporu nového politického projektu. 

Tím je „skokan“ parlamentních voleb – Svépomoc. Mladé uskupení kolem Lvovského starosty, skončilo na třetím místě s 12 procenty hlasů a vítězstvím přímo v Kyjevě. 

Za raketovým nástupem západoukrajinských politiků může být poptávka voličů po nových tvářích v politice. Realisté za úspěchem lvovských technokratů s vyváženou spoluúčastí velitelů dobrovolnických brigád Národní gardy vidí ale ruku Kolomojského. 

Gardisté jsou symbolem boje za nezávislost na Moskvě a zárukou konečného vítězství nad separatisty v Donbasu. To odpovídá Jaceňukovým představám víc, než plán 2020 čokoládového krále a prezidenta. 

To by znamenalo ovšem i druhou fázi revoluce, v níž vítěz bude už brát vše. A když Jaceňuk nyní zve přátelsky do vlády všechny, včetně Ljaškových populistů, doufá spolu se svými spojenci v utajení, že se o ni poperou dostatečně lítě, třeba tak, jak už pár měsíců bojují Kolomojskij právě s Ljaškem.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.