Po velkém případu vraha Zelenky z Vysočiny se objevuje nové, podobné podezření. Předseda lékařského odborového svazu k tomu říká, že takové situace nastávají po celém světě a že nelze přijmout opatření, aby se něco podobného zcela vyloučilo. Je to jistě logická věta, ale má trpkou příchuť.

Lze jistě přijmout jeho argumentaci, že je to podobné, jako u sebevražedných atentátníků. Všechna možná opatření riziko sice minimalizují, ale nikdy neodstraní docela. Není to příjemné pomyšlení, že se při příchodu do nemocnice stáváme možnými oběťmi. Možná,že bychom si spíše měli položit otázku, proč se tak děje. Ano, vrazi, patologičtí zločinci byli, jsou a jistě i budou přítomni ve společnosti dál. Je tu však celková atmosféra, která může být spouštěčem šílených úvah člověka, který se domnívá, že zabraňuje vraždou utrpení.

Zdravotnictví dosahuje až zázračných výsledků při operacích – výměna srdce, rukou, ale i tváře už není snem, ale skutečností. Tato dokonalost umožněná neuvěřitelnými technickými vynálezy, má ale svou druhou stránku. Jako by zdravotnictví odlidšťovala. Pacient je spíše objektem, než láskyplně ošetřovaným trpícím bližním. Na této druhé straně je k člověku přistupováno jako k někomu, o kom lze rozhodovat zvenčí, pomocí komisí – a v případě zbytečné a drahé léčby jej prostě usmrtit, byť po jeho vlastní žádosti, o jejích svobodě a nezmanipulovanosti mám své pochyby. Nejde o to neposkytnout zbytečnou léčbu, neprodlužovat utrpení a doopatrovat člověka a doprovodit jej v relativně co nejlepším stavu v přítomnosti jeho nejbližších k bráně věčnosti, ale skutečně tak zvaně napomoci sebevraždě, nebo jej usmrtit. Je s podivem, že právě ty zdravotnicky nejvyspělejší země, jako je Švýcarsko či Belgie přijaly zákony umožňující beztrestné zabíjení obyvatel. Vznikají „odborné“ lékařské a společenské komise, které rozhodují, které dítě je třeba zabít, protože ono samo nemá dost rozumu a třeba ani schopností si o něco podobného říci. To vše se vydává za výkvět humanity.

Budu odporovat. To, co mělo zůstat v hlavách a diskusích odborné veřejnosti, je dáno všanc neodborné veřejné diskusi, do které přispívá každý, kdo nerozezná ani shodu podmětu s přísudkem. Vytváří se tak atmosféra, kdy řada lidí může sama sebe přesvědčit, že je třeba „pomoci“ (v uvozovkách) někomu, kdo trpí, umírá. Takový dobrovolný kat si hraje na Boha pod záminkou ukrácení utrpení.

Jsou tu naštěstí jiní, kteří si představují skutečnou pomoc jinak. Zakládají a provozují za nemalých obětí hospice, kde lidé odcházejí z tohoto světa důstojně. Jestli je zdravotnictví tak vyspělé, jak samo říká, má jistě prostředky, aby takový tichý odchod ze světa umožnilo bez zabíjení. Ukázat, že to jde, znamená vytvořit ve společnosti atmosféru laskavého přijímání trpících. Jakkoli to zní absurdně a šíleně, spěje společnost k tomu, aby začala uvažovat, zda babička už není příliš nákladná a dlouho na živu, aniž by něco pořádného produkovala a pro její zbytečnost je ji potřeba zabít. A toho bych se dožít nechtěl.