Turecká ekonomika se následkem měnové krize z poloviny minulého roku poprvé za dekádu propadla do recese, což v kombinaci s 20% inflací a slábnoucí lirou tvrdě dopadá na životní úroveň obyvatel. Na vině je neortodoxní hospodářská politika Erdoganovy vlády, jež razila růstový model založený na masivním úvěrovém boomu. Ten byl vydatně podporován z centrální úrovně – jen od roku 2016 poskytla turecká vláda podnikům garantované půjčky v objemu 8 % HDP. Ještě výraznější podíl pak do ekonomiky přitekl v podobě krátkodobého spekulativního kapitálu ze zahraničí.

Neortodoxního přístupu nezůstala ušetřena ani měnová politika, jejíž nezávislost zůstává zbožným přáním zahraničních investorů. Prezident Erdogan se totiž prohlašuje za „nepřítele vysokých úrokových sazeb“, díky čemuž je centrální banka pod permanentním tlakem. To bylo nakonec zjevné i před víkendovými volbami. Centrální banka totiž nečekaně zrušila svou hlavní úrokovou sazbu (jednotýdenní repo), čímž efektivně zvýšila sazby již na 26 %. Velmi nestandardní byla rovněž její intervence na peněžním trhu, kde snahy omezit volatilitu liry (a tzv. short-selling) vyústily v dramatický nárůst jednodenních sazeb až na 1000 %.

Turecko nyní čeká bezprecedentní období čtyř let bez jediných voleb, jež nabízí příležitost jak pro zásadní ekonomické reformy, tak i vylepšení vztahu se Západem. V prvním případě bude nutnou podmínkou rezignace na „Erdoganomiku“, k čemuž však podle všeho není velká ochota. Ve druhém případě je pak šance - s ohledem na nedávné turecké ústupky - přece jen větší, byť aktuální diplomatická přestřelka mezi Tureckem a USA (ohledně nákupu ruského obranného systému S-400) hrozí další eskalací. Shrnuto, podtrženo, vyhlídky turecké ekonomiky tak příliš důvodů k optimismu nenabízí.