Zaprvé, česká společnost (zejména nastupující generace narozená v polovině 90. let) je pod vlivem generace svých rodičů, rozčarovaných z polistopadového vývoje, stále více a více apatičtější vůči ohrožení vývoje české společnosti a v důsledku toho dochází po vzoru atomizace české politické scény i k atomizaci české společnosti. Ta se tak přestává zajímat o společný veřejný prostor a raději ho vyklízí, uzavírá se pouze do svých sociálních okruhů/sítí/skupin a celkový vývoj společnosti ji již v podstatě nezajímá (viz například klesající volební účast, absolutní počty členů pol. stran a spolků). Jde v podstatě o jakousi „generační letargii“.

Zadruhé, demokratická politická scéna v České republice je ohrožována nástupem direktivně řízených populistických hnutí, která nejsou nikterak ideologicky ukotvena a ohýbají své směřování podle vox populi nehledě na to, zda je přání lidu slučitelné s demokracií a svobodou či nikoliv. Přední z těchto hnutí, ANO, je o to nebezpečnější, že v sobě nese bezskrupulózní spojení toho nejvyššího českého byznysu s politikou, kdy místo toho, aby politika vymezovala mantinely podnikání, vymezuje podnikání mantinely politice. Tradiční parlamentní demokracie se tak pro toto uskupení stává překážkou a přežitkem, protože neumožňuje stát řídit jako firmu. Rizikem zde je i skutečnost, že toto hnutí je některými jedinci využíváno pouze jako výtah k moci (v podstatě téměř každý, kdo do tohoto hnutí vstoupil, byl v komunálních volbách na kandidátce – pokud již nezastával nějakou vyšší pozici).

Zatřetí, politická situace v našem bezprostředním okolí je (nebo začíná být) pro tradiční demokracii nebezpečná – Orbánovo stále více a více autoritativní a lehce nacionalizující Maďarsko, které výhonky svého směřování zaselo již i na Slovensku (nacionalista Kotleba županem). Varováním musí být i volební výsledek v sousedním Německu, kdy populistická (podobně jako hnutí ANO nebo Úsvit) Alternative für Deutschland získala v roce 2013 4,7% hlasů, letos v evropských volbách 7% a v zemských volbách v Durynsku, Braniborsku, Sasku již kolem 10%.  A jelikož hranice zemí v Evropě nebyly ještě nikdy tak prostupné jako nyní, nelze tato rizika ignorovat.

Posledním důvodem k obavám o demokracii v České republice, který v tomto článku zmíním (o ostatních jindy) je pak historicky typický bohemocentrismus ve smyslu toho, že přestáváme vidět za vlastní hraniční pohoří. Většina politické scény se nedávno zabývala pravicovostí či levicovostí jednotlivých opatření státního rozpočtu, místo toho, aby vnímala varovné signály dění nejen v evropském politickém prostoru. Zde mám na mysli nejen ISIL, Rusko, Čínu, ale například i multikulturalismu, který býval mantrou některých stran, a který jeho zastánci někdy chápali jako bezbřehou otevřenost imigraci z jiných kulturních okruhů bez snahy o začlenění nově příchozích jedinců do kultury a společnosti, která je přijímá. Výsledkem může být například situace v londýnské čtvrti Tower Hamlets či ve Švédsku. Dále pak může jít o ignorování vzrůstu stran a uskupení s nacionalistickým profilováním (Jobbik, Národní fronta Marine Le Penové, apod.) a postupnou ostrakizaci či očerňování tradičních ideově zakotvených politických stran.

Pokud česká společnost společně s jejími elitami nepochopí výše zmíněná rizika a nebezpečí (a nezačne s nimi více bojovat), můžeme se možná stát svědky další osudové „osmičky“ v českých dějinách, která v roce 2018 může přinést, doufejme dočasný, útlum tradiční parlamentní demokracie, která hájí svobodu každého jednotlivce a jeho právo na svobodné vyjadřování a rozhodování. Pokud více neprozřeme, můžeme se tak teoreticky dočkat společných kandidátek tradičních politických stran pod jednou hlavičkou a následného vzniku obdoby disentu ve smyslu intelektuálních bojovníků proti autoritativnímu či polo-autoritativnímu režimu. Ostatně, kdo z autorů na Pravém břehu si občas jako takový intelektuální disident při debatách u piva nepřijde již nyní?

Psáno cestou vlakem po části „bagdádské dráhy“, X/2014.