Jestli ho v úřadu vymění zastánce ztráty státní suverenity, bruselských regulací, zavedení eura, placení dluhů Řecka nebo globálního oteplování, můžeme začít psát další část kapitoly konce české státnosti a suverenity České republiky.

Současný parlament v sobě nemá skutečnou ideovou opozici a přes veškeré mediální kauzy a bubliny si představitelé současných parlamentních stran nikdy po krku nepůjdou. Když jde o prkotiny, jsou schopni svolávat tiskové konference a pronášet rádoby tvrdé postoje. Jakmile však dojde na hlasování o skutečně důležitých věcech, které znamenají pro občany zátěž v podobě doslova stovek miliard korun v čase, hlasují v jednom šiku, protože většina z nich moc dobře ví, že si někde lízne. Namátkou uvedu podporu biopříměsí do PHM, dotování rádoby obnovitelných zdrojů elektrické energie, prosazování a obhajování vzniku unijních fondů na zaplacení dluhů Řecka, Portugalska, Španělska, Irska či Itálie, nebo ztrátu státní suverenity a Lisabonskou smlouvu, tedy odevzdání možnosti rozhodovat o nás jiným bez možnosti veta. Čest výjimkám, které bychom spočítali na prstech jedné ruky.

Blíží se doba, kdy budou mít možná občané České republiky příležitost volit svého prezidenta přímo. V této souvislosti se někteří kandidáti buď sami hlásí, případně se nechají mediálně navrhovat jinými, aby zjistili, jak na tom ve veřejném mínění jsou. Mezi takové kandidáty patří Jan Švejnar, který se do české politiky začal míchat s podporou Zelených (ale obecně je mu po morální stránce úplně jedno, s kým se spojí), dále představitel a zastánce humanitárního bombardování a servilní přitakávač bruselské politice Karel Schwarzenberg, nebo socialista Pavel Rychetský, který ratifikaci Lisabonské smlouvy nepovažuje za ztrátu suverenity České republiky přesto, že umožňuje rozhodovat většinovým hlasováním představitelů jiných států v Evropě o jejím osudu. Dnes už řadím do této skupiny i Přemysla Sobotku, kterého jsem na vlastní uši slyšel odpovídat na dotazy ve věci plánované změny základních smluv EU, která v případě budoucího členství České republiky v eurozóně bude automaticky znamenat přímé podílení se na „záchranných fondech" (eufemisticky tomu říkají „Pakt stability") pro upadající členské státy a garantování jejich ztrát penězi občanů České republiky. Absolutně netušil, co ve skutečnosti prosazuje (jde v přepočtu až o 250 miliard korun) a ještě se u toho přihlouple usmíval a svou neznalost bagatelizoval slovy: „Jsem rád, že nejsme přímými účastníky paktu, ale jen ručíme za nějaký objem peněz. Kolik to je, to Vám teď z hlavy neřeknu..." (celý záznam si poslechněte zde, to stojí za to - „pravičák" k pohledání... )

Když ten možný výběr kandidátů vidím, znovu musím konstatovat, že přes všechny lidské chyby, které máme každý z nás a má je bez jakýchkoli pochyb i Václav Klaus, mě děsí představa, že někdo z výše uvedených usedne do prezidentského křesla a stane se nejvyšším představitelem České republiky. To snad raději nějakého toho Werichovského pekaře se zdravým rozumem a bez dosavadních „bohatých politických zkušeností"...

Zlatej Klaus, vážení. Zlatej Václav Klaus.

Vyšlo na eportal.parlamentnilisty.cz. Publikováno se svolením vydavatele.