Využila ji, zjevně promyšleně, ke stupňování politické kampaně proti (aniž by jej byť jedinkrát jmenovala) nově zvolenému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi. Počínala si obdobně jako účinkující v broadwayském muzikálu Hamilton, kteří před nedávnem vyvinuli stejně motivovaný tlak na viceprezidenta Pence. Toho do divadla osobně pozvali s celou jeho rodinou, aby jej na konci představení konfrontovali se svým „umělecko-politicko-anti-Trumpovským“ prohlášením.

Osobování si určující role těch, kteří nejlépe vědí, co je správné a co ne, je u umělců a jim spřízněných kruhů, obvyklé. V Čechách s tím máme bohaté zkušenosti již od začátku 90. let minulého století, přes tzv. televizní krizi až po rozmanité petice vybízející tu prezidenta Václava Klause, tu prezidenta Miloše Zemana k rezignacím.

Stejně jako u nás, i v dnešní Americe je jednotícím znakem takových „uměleckých“ aktivit neschopnost vyrovnat se s výsledky voleb, přijmout je pokorně bez ohledu na vlastní preference.

Donald Trump se americkým uměleckým elitám nelíbí stejně tak, jako s jeho zvolením nesouhlasí velkoměstští liberálové. Ovšem to, co se v Americe dnes děje, si tyto vlivné a nad obyčejné Američany nadřazené elity přivodily samy. Kohabitace mediálních a uměleckých elit totiž po celá desetiletí určují agendu, aniž by si povšimly, že obsah těchto agend se míjí s tím, co si většina společnosti přeje, co vnímá a co cítí.To jejich výlučnost a zahleděnost do sebe vytvořily Donalda Trumpa.

Jejich neochota přijmout výsledky voleb tak z nich dělá větší nebezpečí pro demokracii, než onen „zlý a vulgární“ Trump (který ještě ani neměl šanci se o něco pokusit). To jim ovšem nebrání, aby dané situace využily opět ve svůj vlastní prospěch a – elitářsky samy sebe nominovaly do pozic „mravních autorit“.

Pro nás v Čechách – nic nového! 

Ivo Strejček

Zdroj: Institut Václava Klause