Dalo se očekávat, že Rusko pobaltské nároky odmítlo. Ovšem to nic nemění na faktu, že Litva, Lotyšsko a Estonsko na odškodnění nárok mají. Důkazy jsou jasné.

Tak osud nebohé Litvy pod moskevskými násilníky přesvědčivě dokládá spisovatel Jan Beneš v knize Zločiny genocidy, s podtitulem Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR.

Pravdou je, že jenom během roční sovětské okupace v letech 1940 a 1941 zavraždili ruští bolševici na 75 tisíc Litevců, další desetitisíce obyvatel této pobaltské země včetně žen a malých dětí sovětské orgány deportovaly za nelidských podmínek, stejně jako nacisté Židy, na Sibiř a do gulagů. Odporných zločinů proti lidskosti se v Pobaltí se dopustily jednotky Rudé armády a NKVD zvláště krátce po vypuknutí II. světové války do doby, než byly nuceny ustoupit.

Bolševičtí násilníci dokonce vraždili i děti na táboře. V Rainaiském lese našli místní obyvatelé po jejich odchodu 76 mrtvol mladých chlapců – skautů. Dvě těla měla z úst vytržené jazyky, u čtyř pak chyběly vyrvané genitálie. Třem z těl někdo z katů vložil penis do úst. Řad těl měla deformované nosy, roztříštěné hlavy a rozdrcené čelisti. Chlapci byli postříleni typicky bolševickým způsobem - kulkou do týlu. Jeden hoch měl zatlučený dřevěný kolík do oka.
V Panevežysu nastal při ústupu Rusů další masakr. Jednotky rudoarmějců povraždily několik desítek dělníků ve zdejších továrnách, lékaře a personál ve zdejší nemocnici, zdravotní sestra Zinaida Kanevičiene byla znásilněna a umučena. Stalo se 26. června 1941.
Ve věznici Kretinze po sobě komunistické stvůry nechaly mučící kůl. Vězeň byl k němu přivázán ocelovým lanem, pálen, natírán kyselinou solnou, bylo mu uřezáno pohlaví a vypíchány oči.

Na krutost bolševiků vzpomíná i Litevka Malvina Pranaitieneová. „Rodiny roztrhali od sebe, děti byly odvedeny od rodičů. Spolu s dalšími ženami jsem cestovala v přecpaném dobytčáku, kde bylo pouze jedno vědro na tělesnou potřebu, pitná voda žádná. K jídlu jsme nedostávaly nic.“ Jako cesta do Osvětimi, že.

Po začátku války je odvedli z vlaku a zavřeli do nějakého lágru, kde ležely na betonové podlaze zesláblé bez jídla a nakonec se nemohly ani hýbat. Nelze se tedy divit, že ony ženy 29. června uvítaly německé vojáky jako osvoboditele. Nutno říct, že Němci -vojáci Wehrmachtu se k nim zachovali lidsky, dali jim najíst a nechali je prohlédnout a ošetřit lékařem.

Rudí zločinci tak v první dny války brutálně pozabíjeli na tisíce Pobalťanů. Násilí zmíněné z Litvy se nevyhnulo ani zbývajícím pobaltským státům Lotyšsku a Estonsku.
Jen pro srovnání, v Estonsku se obětí stalinských represí stalo během jednoho roku na 60 tisíc obyvatel ze zhruba milionového národa. V tehdejším Československu se zhruba deseti milionů Čechů a Slováků zahynulo v letech 1939 až 1945 360 tisíc lidí. V poměru k počtu obyvatel tak Estonců zahynulo víc než Čechů a Slováků.

Důkazem likvidace Pobalťanů jsou tato čísla. V roce 1940 před začátkem sovětské okupace žilo v Lotyšsku 75% Lotyšů, v roce 1991 při obnovení nezávislosti pak pouhých 52%. V Estonsku žilo v roce 1940 90% Estonců, v roce 1991 pak už jen 65%. Rusové se v Pobaltí dopustili zločinů systematického vyhlazování místních obyvatel.

V současné době vzneslo reparační nároky proti Rusku i Polsko. To rovněž požádalo o obrovské miliardové sumy i Německo jako odškodnění za nacistickou okupaci. Všechny tyto nároky jsou samozřejmě legitimní. Je ovšem jasné, že zůstanou pouze na papíře. S tím ve skutečnosti počítají i Pobalťané, ale cítí to jako morální povinnost Rusku a celému světu jeho zvěrstva ze sovětské éry připomínat.

Sovětský komunistický režim v Pobaltí v ruské režii byl stejně zločinný jako nacismus jinde v Evropě. Jestliže se Rusové tolik hlásí k podílu na vítězství nad nacismem, pak se musí také přiznat k zločinům proti lidskosti v Pobaltí, na Ukrajině, v Polsku a jinde. Jedno od druhého oddělit nelze.

Nikdo rozumný nebude Rusům předhazovat kolektivní vinu. Problém však je v tom, že Německo se s nacismem vypořádalo, kdežto Rusové se k socialismu hrdě hlásí. Sochy netvora a masového bolševického vraha Lenina jsou v každém ruském městě, jeho mumie pak stále nezmizela z Rudého náměstí.

Jenom pro úplnost bych ještě dodal, že Česká republika podle prohlášení ministerstva zahraničních věcí reparační nároky vůči Německu za okupaci v éře II. světové války uplatňovat nehodlá. Je to v souladu s česko-německou smlouvou z roku 1997, podle které se obě smluvní strany nehodlají zatěžovat starými spory.