Úvod

Zlí jazykové tvrdí, že předpovídat počasí je jako věštit ze skleněné koule. Není to tak úplně pravda. V dnešní době máme k dispozici soubory dat (z hlediska objemu i časové přímky), které nám umožňují poměrně přesně předpovídat počasí alespoň na několik dní dopředu. Pravděpodobnost úspěšné předpovědi na 24 hodin se pohybuje kolem 90%, na 48 hodin kolem 70% a na tři dny kolem 60%. Úspěšnost delší předpovědi klesá k 50 % a tím ztrácí význam.

Předpovědět změny klimatu je mnohem těžší, neboť na jeho stav působí mnoho krátkodobých a dlouhodobých, pozemských i mimozemských faktorů.

Naprostá většina vesmírných i pozemských dějů má cyklický charakter. Galaxie a jejich kupy provádějí složité manévry při pohybu kolem jejich těžiště, Slunce obíhá kolem středu Mléčné dráhy, planety kolem hvězd, střídají se roční období, den a noc, příliv a odliv. Také podnebí a počasí kolísá a mění se v závislosti na mnoha faktorech. Podívejme se tedy  na počasí a podnebí a jejich vývoj a změny v posledních i příštích letech trochu blíž.

Definice

Počasí:

Počasí představuje okamžitý stav ovzduší na konkrétním místě. Počasí je ovlivňováno stavem veškerých atmosférických jevů: teplota vzduchu, rychlost a směr větru, stav oblačnosti, množství srážek. Počasí závisí také na poloze místa na planetě Zemi a na nadmořské výšce.

Podnebí:

Podnebí neboli klima je dlouhodobý stav počasí, určený energetickou bilancí Slunce, cirkulací atmosféry a oceánu, polohou místa na Zemi, charakterem zemského povrchu a nadmořskou výškou. Příčinou změny podnebí je vliv mnoha vesmírných a pozemských faktorů a tyto změny mohou probíhat jak pomalu, v dlouhých časových úsecích, kumulací vlivu jednotlivých faktorů, tak i skokem při překročení kritické meze jednoho nebo součtu více z nich.

Atlantická dlouhodobá oscilace (AMO):

Je definována jako dlouhodobá, přirozená změna teploty mořské hladiny v Atlantiku. Byla objevena teprve v r. 2000 a její periodicita se pohybuje v rozpětí 60 – 70 let. Souvisí s polohou Slunce  vůči středu sluneční soustavy a oběhem velkých planet kolem Slunce.

Severoatlantická oscilace (NAO):

Je definována jako rozdíl tlaku mezi azorskou tlakovou výší a islandskou tlakovou níží.  Byla objevena v r. 1920. Teplý a vlhký vzduch odpařený v rovníkové části Atlantiku „teče“ od azorské výše k islandské níži, kde je strháván severozápadními větry nad střední Evropu. Jsou li oba tlakové útvary dobře vyvinuty, nastává pozitivní fáze, severoatlantická oscilace je silná, u nás máme spíš oceánské klima, když severoatlantická oscilace slábne (negativní fáze), uplatňují se více vlny kontinentality s vpády studeného vzduchu od severu až severovýchodu. Cyklus změn fází je 7 – 9 let.

Pacifická dlouhodobá oscilace (PDO):

Byla definována mořským biologem S. Harem teprve v roce 1996 na základě úlovků aljašského lososa a později potvrzena na výnosu sardinek a dalších ryb. Její základní cyklus od minima k maximu je stejně jako u AMO zhruba sedmdesátiletý a dá se dělit na 30–40 let trvající chladné období a stejně dlouhé období teplé. Hlavní výkyvy PDO začínají na začátku nového 22-letého Haleova cyklu změn magnetického pole Slunce a výskytu slunečních skvrn.

El Nino (+ la Niňa):

Pacifická obdoba NAO, trvající 6 – 18 měsíců a opakující se ve dvou až pětiletých cyklech.

Schwabe-Wolfův cyklus výskytu slunečních skvrn:

Cyklus jedenáctileté aktivity Slunce objevený roku 1843 německým hvězdářem Heinrichem Schwabem. Je polovinou Haleova cyklu změny polarity magnetického pole Slunce.

Současný 24. sluneční cyklus začal v lednu 2009 a očekává se, že bude podobně dlouhý jako předchozí 23. SC (trval více než 13 let), který však byl mnohem silnější.

Amplituda Schwabe-Wolfova cyklu kolísá s periodou přibližně 90 let (Gleissbergův cyklus) a 210 let (Suessův cyklus slunečních minim).

Cyklus se projevuje na kolísání průměrných celosvětových teplot i o více než 0,1°C.

Bondův cyklus:

Cyklus kolísání klimatu (teplot, přibývání a tání ledovců na Aljašce, v Grónsku a ve Skandinávii, výšky hladiny oceánů a sluneční aktivity) v délce 1470 + 500 let.

Objevilo ho nezávisle na sobě několik výzkumných týmů v ledovcových vrtech (např. vrt GISP 2). Byl nazván po Geraldu Bondovi z Columbia University, který objevil stejný cyklus v mořských sedimentech, když zkoumal výkyvy v množství plovoucího ledu v Severním Atlantiku, a jeho analýzu zveřejnil v r.1997.

Výchozí stav:

Evropská civilizace na počátku 20. let 21. století se nachází:

• v mírném podnebném pásu severní polokoule
• v chladném klimatickém období, trvajícím posledních 2,8 mil. let
• v době meziledové, trvající přibližně 12.700 let
• v teplém období mezi dvěma Bondovými periodami (1850 – 2250?)
• za vrcholem tisíciletého teplotního optima (1998 – 2018)
• v období slunečního minima (2009 – 2040), podobného Daltonovu minimu (1790 – 1830)
• v malém pluviálu (deštivém období) mezi lety 1995 – 2035
• v čase začínající negativní fáze Atlantické dlouhodobé oscilace (AMO) (2010 – 2040)
• v letech pozitivní fáze Severoatlantické oscilace (NAO) (2019 – 2026).

Stručné zhodnocení počasí a klimatu v roce 2019:

Po dvacetiletém období charakteristickém prudkým střídáním výrazných až extrémních klimaticko-meteorologických jevů (povodně 1997, 2002, 2009 a 2013, suchá a horká léta 1999, 2000, 2003, 2015 – 2018, extrémní zima 1995/96, velmi teplá zima 2005/06 a 2006/07) byl r. 2019 z pohledu počasí a klimatických změn ve střední Evropě takříkajíc normální. Proběhla typická středoevropská zima s převládajícím západním až severozápadním prouděním, oproti předchozím rokům s výrazně bohatší na sníh a bez mimořádných teplotních výkyvů. Ještě poměrně suchý březen a duben vystřídal typicky studený a na srážky bohatý květen. Suchý konec června a chladný a suchý počátek července  odpovídal projevům chladnějších roků 70. a 80. let 20. století. Srážkově bohatší srpen a září přinesly po několika letech dostatek zeleně až do pozdního podzimu  a také bohatou houbařskou sezónu. 30 tropických dní v tomto roce je mimořádně hodně, ale na úrodu a celkové vyznění léta to nemělo podstatný vliv. Podobně na tom byly roky 2000 a 2003, které se ale odlišovaly dlouhými týdny sucha a letními teplotami od počátku května až téměř do konce září. Nádherné babí léto v říjnu, teplotně lehce nadnormální a na srážky bohatý listopad  a klasicky proměnlivý prosinec s vánocemi na blátě (jak jinak), podtrhly návrat počasí ke středoevropskému normálu.

Shrnuto – v roce 2019 u nás většinou panovalo standardní středoevropské počasí (každé tři dny jinak) s mírnými odchylkami v teplotách na konci února, června a srpna a částečně v průběhu října a listopadu.

Podle výsledků celosvětových měření v posledních dvaceti letech dosáhly globální teploty svého maxima. Projevilo se to horkými a suchými léty v Evropě v letech 2015 – 2018 a suchem v Kalifornii a v dalších oblastech USA. Začínající negativní fáze AMO a PDO přinesou, ve spojení se slunečním minimem, ve dvacátých letech pokles globálních teplot. Vrátíme se do počasí podobnému tomu, které panovalo v  60 – 80. letech 20. století: chladné zimy,  deštivá jara a léta a častější výkyvy směrem k silným mrazům v případě negativní fáze NAO.

Negativní fáze PDO a El Nino mohou tyto trendy ještě posílit.

Obr. 1: Cyklus AMO v korelaci s průměrnými teplotami od konce malé doby ledové

Co nás čeká příštích třicet let:

V r. 2021 začne další, 25. sluneční cyklus. Podle pravidla „čím je sluneční cyklus delší, tím je ten následující slabší“, bude i 25. sluneční cyklus slabý, tzn. hodnoty Wolfova čísla (průměrný denní počet měsíčních skvrn) se v maximu  ( cca 2026 ) budou pohybovat kolem 70 – 80. Sluneční aktivita bude nízká až velmi nízká a od toho se budou odvíjet i změny počasí. Po horkých a suchých létech 2015 – 2018 se počasí ve střední Evropě vrátí ke svým standardním projevům. Negativní fáze AMO bude v první polovině 20. let eliminována pozitivní fází NAO a počasí bude odpovídat běžnému středoevropskému průběhu (každé dva až tři dny změna). Je to dáno „spoluprací“ islandské tlakové níže a azorské tlakové výše, která bude určující pro chod počasí ve střední Evropě v této fázi NAO.

Ve druhé polovině 20. let se projeví souběh tří „ochlazujících“ faktorů:

Slabý 26. sluneční cyklus, vrcholící negativní fáze AMO a nástup negativní fáze NAO. Na počasí v Evropě se projeví více vliv kontinentality, což přinese chladné zimy a horká léta. Na synoptické mapě a v předpovědi počasí to bývá ohlášeno vznikem silné tlakové výše nad severní Evropou, kolem které proniká do střední, jižní a částečně západní Evropy v zimě studený a v létě horký kontinentální vzduch. Západní proudění z Atlantiku se posune k jihu a jednotlivé fronty, které k nám od jihu proniknou, nás budou zasypávat v zimě množstvím sněhu a v létě přívalovými dešti. Všechny tyto jevy budou mít také vliv na objem a kvalitu zemědělské produkce. Vyšší srážkové úhrny jako projev malého pluviálu ukončí období sucha ve střední Evropě. Celkově však budou ve 20. letech globální teploty stagnovat, případně se lehce sníží pod úroveň v předchozích dekádách.

V polovině 30. let by se měla fáze AMO překlopit na pozitivní a spolu s další negativní fází NAO přinesou spíše výkyvy jak v teplotách, tak ve srážkách. Zažijeme návrat k 70. a 80. rokům 20. století: zimy plné sněhu, deštivý máj, dobrá úroda, lesy plné hub a celoroční dostatek vláhy i vody pro lidskou civilizaci se budou nepravidelně střídat s teplejší zimou a sušším létem. 26. sluneční cyklus (cca 2033 – 2044) by se měl vrátit k obvyklé délce 11 let a běžným hodnotám Wolfova čísla a od poloviny 40. let by se mělo začít pozvolna oteplovat.

V důsledku tohoto průběhu klimatu budou světové průměrné teploty příštích 30 let stagnovat, v případě let s tuhou zimou nebo chladným létem se mohou snížit. Na počátku 50. let by světová průměrná teplota měla odpovídat teplotám v letech  kolem r.1990. Doznívání malého pluviálu v letech 2030 – 2040 by mělo ve střední Evropě definitivně ukončit období srážkového deficitu, který byl vynulován během vlhkých 20. let.

Vývoj počasí a klimatu v letech 2050 – 2100:

Obr. 2: Očekávaný průběh AMO v nejbližší budoucnosti

Červená čára: AMO
Modrá čára: NAO

Po skončení slunečního minima se od 50. let 21. století teploty a charakter počasí začnou vracet do podoby z konce 20. století. Přechod z negativní do pozitivní fáze AMO přinese větší výkyvy ve srážkách a častější možnost extrémních teplot ve více zimách (zejména při souběhu pozitivní fáze AMO a negativní NAO). Tyto změny se budou projevovat stejně jako dříve v 7 – 9 letých cyklech (NAO).  Popsaný šedesátiletý cyklus kolísání klimatu se bude opakovat znovu v letech 2070 – 2130, 2130 – 2190 a 2190 – 2250. Po celou tuto dobu se bude s mírnými výkyvy udržovat podobné počasí, jaké známe posledních 150 let.

Přibližně od poloviny 22. století je možno očekávat nástup další Bondovy periody a s ní začátek dlouhodobého ochlazování (nejen) evropského klimatu.

V polovině 23. století přijde další sluneční minimum a někdy kolem  r. 2500 můžeme očekávat obdobu Maunderova minima s další „malou dobou ledovou“, která může trvat až do r. 3000.

Kolem r. 5000 se začnou objevovat příznaky nástupu nové doby ledové, která zásadně změní podmínky života na celé planetě a na severní polokouli především.

Závěr

V nejbližších 100 letech nás žádná výraznější klimatická změna nečeká. Počasí a podnebí se bude nadále řídit přirozenými cykly sluneční činnosti, oteplování a ochlazování oceánů a cirkulace atmosféry. Nic na tom nezmění odstavení jaderných a uhelných elektráren v Německu ani plánovaný celosvětový přechod na elekromobily.

Dlouhodobě působící klimatické faktory (Milankovičovy cykly, desková tektonika) se v průběhu lidského života na podnebí ani počasí nijak neprojeví a na krátkodobé cykly kolísání počasí je lidstvo dávno zvyklé. Neměli bychom tedy zbrkle reagovat hloupými nápady a nesmyslnými opatřeními na nepatrné vybočení průběhu klimatu z dlouhodobých trendů. Země se chová podobně jako živý organismus a komplex planetárních systémů se jeví sice na jednu stranu jako zdánlivě křehký a lehce ovlivnitelný, na druhou stranu jeho setrvačnost, paměť  a systém zpětných vazeb zaručuje jeho dlouhodobou stabilitu. Nepokoušejme tedy ďábla klimatického inženýrství a zaměřme se raději na to, jak planetu ochránit před škodlivým vlivem člověka nikoliv z pohledu emisí CO2, ale především z hlediska ničení životního prostředí a biotopů, hubení zvířat, produkcí odpadů a drancováním všeho, co prý přináší lidem užitek, pohodlí a snazší život. Přestaňme žít na úkor jiných tvorů, planety a klimatu obzvlášť.

Historie nás učí, že za zánikem říší a celých civilizací stojí buď válka (Chetité, Kartágo, Velká Morava, Aztékové, Osmanská říše) nebo klimatická změna, přesněji řečeno globální ochlazení (Akkadská říše, Harappa, Egypt - Stará říše, Mayská říše), případně obojí (Řím). Té první možnosti se, doufejme, lidstvo vyhne. Skutečné globální ochlazení (nový Bondův cyklus), které je takříkajíc za dveřmi, nás brzy názorně a prakticky přesvědčí o tom, kde děláme chybu.  Na pochopení důsledků a přípravu k přežití máme „pouhých“ cca 100 let. Tak je nepromarněme.

Krátký dovětek pro milovníky konspiračních teorií a astrologie:

Podle některých (a údajně nejpřesnějších) výpočtů „skončí“ v r. 2116 mayský kalendář, o čemž se silně spekulovalo už v r. 2012.

V r. 2121 uplyne 6256 let od posledního velkého zlomu podnebí na severní polokouli, kdy začalo vysychání Sahary, které pokračuje až do současnosti. Začala první migrace lidí do údolí Nilu a začaly se psát první kapitoly dějin říše faraonů.

6256 je současně 100 cca 60-letých cyklů AMO a přibližně ¼  tzv. platonského roku, který trvá cca 25.725 let a během něhož se Země vrátí do výchozího bodu precese zemské osy.

Platonský rok je 25 tisíciletých cyklů (přesně 1025 let), v nichž nastane seřazení velkých planet do téměř jedné přímky.

6256 let je rovněž 35 cyklů pohybu slunce kolem těžiště sluneční soustavy o délce 178,9 let (Ing. Charvátová a kol.).

Podle astrologických předpovědí má někdy kolem r. 2135 začít přechod ze současného Věku ryb do nového Věku vodnáře, který lidstvu konečně přinese osvobození od majetkové přízemnosti a honby za pomíjivým hmotným bohatstvím, mír a spolupráci všech národů a zahájí duchovní rozvoj druhu Homo sapiens ke skutečnému lidství. Tento přechod má trvat cca 100 let a budou ho doprovázet bouřlivé přírodní pozemské i vesmírné děje, např. zemětřesení, sopečné výbuchy a pády velkých kosmických těles, ale také války, epidemie a snížení počtu obyvatel planety.

Jelikož americké (Yellowstone) i evropské (Campi di Flegrei, Laacher See) supervulkány už mají ve svých typických projevech zpoždění, seismologové spekulují, zda k roztržení zlomu San Andreas v Kalifornii dojde v příštím roce nebo v příštím století, zemětřesení na Azorských ostrovech a pobřeží Portugalska se očekávají takříkajíc každé ráno a o islandských, indonézských a kamčatských sopkách se raději nahlas nemluví, vypadá to, že  22. století bude plné zajímavých událostí a ani o překvapení zřejmě nebude nouze...

P.S. A jaká že bude právě začínající zima? Přece mírná...

Ing. Jaromír Bradávka