Před jednadvaceti lety měl obdržet bývalý vídeňský starosta Helmuth Zilk státní vyznamenání od tehdejšího prezidenta Václava Havla. Ten ho však v poslední možné chvíli, když už si Zilk balil kufr na cestu do Prahy, vyškrtl ze seznamu vyznamenávaných a to kvůli údajné spolupráci Helmutha Zilka s českou Státní bezpečností. Tehdy to vzbudilo velkou pozornost, zejména u nás. Novináři z řad pravdy a lásky toto „odvážné“ rozhodnutí prezidenta uvítali a všelijak zdůvodňovali. V Rakousku ovšem tato informace vzbudila spíše veselí a rakouská média jí nevěnovala příliš pozornosti. Zilk v té době ještě pracoval jako šéf dozorčí rady jedné významné finanční instituce s vlivem města Vídně, kterého byl do roku 1994 po deset let starostou. Zilk byl po ukončení starostenství ve Vídni, mj. díky své manželce Dagmar Koller, která byla úspěšnou umělkyní, často vidět na nejrůznějších společenských akcích. Oba dva se tedy zúčastňovali jako významné celebrity společenského života ve Vídni.

Spolupráce Zilka s StB se měla odehrát v osmdesátých letech, kdy byl Zilk jedním z nejvýznamnějších rakouských novinářů, a to jako mimořádně úspěšný a populární redaktor veřejnoprávní televize ARD. Od prvního okamžiku, kdy tato zpráva o údajné spolupráci Zilka s StB proběhla, jsem na požádání svých vídeňských přátel intervenoval u tehdejšího ministerstva vnitra Grulicha. Ten projevil ochotu o věci jednat, ale mnoho udělat nemohl. Tehdy ještě panovala jakási protirozvědčická fóbie, vydatně živená naprostou většinou českých sdělovacích prostředků, vůči všemu, co snad z dálky připomínalo spolupráci s StB.

Měl jsem možnost Zilka poznat jako mimořádně úspěšného sociálně demokratického starostu města Vídně. Do roku 1994, kdy skončil v čele města v šedesátipěti letech, jsem se s ním setkal především ve Vídni, ale i v Praze, několikrát. Byl jsem tehdy (až do roku 2005) zastupitelem Prahy a sbíral jsem zkušenosti z velmi dobře fungujícího metropolitního města v sousední zemi. Obdivoval jsem řešení vídeňské dopravy, hospodaření s odpady, vodní hospodářství, řízení kultury, cestovního ruchu atd.… Prostě všechno. Své poznatky jsem se snažil promítat do volebních programů pražské sociální demokracie a v letech 1998-2004, kdy jsem byl náměstkem pražského primátora pro finance, jsem se snažil z řady těchto zkušeností ve své práci vycházet. To, že to byla správná cesta, vzít si Vídeň za vzor, mi ukazují dnešní žebříčky, podle kterých je Vídeň nejlepším, nejpříjemnějším velkým městem pro život.

Zilk v roce 1994 předal svůj úřad starosty dalšímu sociálnímu demokratovi Michaelu Häuplovi, který byl ve funkci starosty až do loňského roku. Helmuth Zilk byl velkým přítelem České republiky, Prahy a Čechů. Město Vídeň se za jeho vlády snažilo vždy intenzivně pomáhat těm, kdo emigrovali z tehdejšího Československa, pomáhalo finančně i nabídkami práce mnoha českým exulantům. Lidé jako byli spolkový kancléř Kreiski a starosta Zilk se velmi výrazně přičinili o pomoc mnoha českým exulantům, pro které se Rakousko (a Vídeň) stalo druhou vlastí, anebo na nějakou dobu dobrou přestupní stanicí. V prvních týdnech po listopadu 1989 díky rozhodnutí Zilka a jím vedené vídeňské městské rady měli Češi, kterým se otevřely náhle hranice, možnost navštěvovat zdarma po několik víkendů všechny krásné vídeňské galerie a muzea. Osobně také nemohu zapomenout na to, když jsme v dubnu 1990, brzo po obnovovacím sjezdu ČSSD spolu s Jiřím Horákem, nově zvoleným předsedou ČSSD (já jsem byl tehdy zvolen na sjezdu ústředním tajemníkem ČSSD), navštívili Vídeň, vídeňskou radnici i spolkového kancléře Vranitzkyho. Byl to pro mě zážitek, ale i velmi praktická návštěva, neboť město Vídeň darovalo ČSSD v počátcích její činnosti velmi potřebnou částku 3 miliony ATS (rakouských šilinků). Bez těchto peněz bychom nemohli jít vůbec do volební kampaně k parlamentním volbám, které byly v červnu roku 1990.

Měl jsem také možnost se s Zilkem tu a tam vidět v průběhu mých častých návštěv ve Vídni vlastně po celých následujících čtrnáct let od odchodu z funkce starosty až do jeho úmrtí v roce 2008. Byl to moudrý a chytrý muž a velký přítel našeho národa. A samozřejmě jsem za svou povinnost považoval se zúčastnit pohřbu Helmutha Zilka ve Vídni.

Jestli se dá o nějakém pohřbu říci, že byl krásný, byl to právě tento pohřeb. Účastnila se ho celá tehdejší vláda v čele s kancléřem Faymanem a také spolkový prezident Fischer a samozřejmě Zilkův nástupce ve funkci starosty Vídně Häupl. Bylo to velmi důstojné rozloučení, které Zilkovi uspořádaly rakouský stát a město Vídeň Zilkovi.

Píši tyto řádky proto, neboť jsem již poněkud poučen z diskuze, která následovala v médiích po úmrtí Karla Gotta. Několik lidí se snažilo devalvovat význam Karla Gotta z důvodu jeho údajné spolupráce s komunistickým režimem. Očekávám proto, že různí „přátelé lidu“ a Miloše Zemana budou prezidentské rozhodnutí o udělení státního vyznamenání Helmuthu Zilkovi zpochybňovat. Myslím si ale, že Miloš Zeman jen řeší nejméně dvacet let starý dluh, který náš stát vůči našemu velkému příteli má.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele