Násilná rekatolizace a její následné udržování trvající po několik století se podepsala na historickém povědomí českého národa právě tím, že počty věřících jsou minimální. To nic nemění na tom, že hájím názor, že svoboda projevu, která zahrnuje též svobodu uměleckého projevu má své přirozené hranice a nesmí hrubě, ba vyhroceně agresivně zasahovat do náboženských pocitů stoupenců určitých náboženství.

Sobotní uvedení hry Naše násilí a vaše násilí v pojetí Husy na provázku, kde Ježíš znásilňoval muslimku je nejen zjevně urážlivé vůči oběma náboženstvím, ale je zároveň znovu a znovu opakujícím projevem vyhraněné povýšenosti části našich elit nad námi, prostým lidem. Jde stejným směrem jako podpora vulgárního znásilňování punkové skupiny Pussy Riot v chrámu Krista Spasitele, svatostánku pravoslavné církve v Moskvě, kterou tehdy nadšeně vítaly naše umělecké i tehdejší politické elity v čele s Karlem Schwarzenbergem.

Je příznačné, že obratem je skupina Slušných lidí, která proti divadelní hře vystoupila, označována našimi pravdoláskaři Honzejkem, Halíkem, Rychlíkem a dalšími nálepkou fašistů, nácků, stoupenců totalitního režimu před rokem 1989 apod…

Ta povýšenost, bezbřehý pocit výlučnosti a nadřazenosti úplně tryská například z následující citace  šéfredaktora šéfredaktorem nakladatelství Host Miroslavem Balaštíkem, který na kritická slova kardinála Duky, který suše konstatoval, že tu menšiny vytvářejí totalitu a že to si netroufli nacisté ani komunisté a že jsme v nejhlubší krizi pronesl, že je podle něj je děsivé, když je nejvyšší představitel katolické církve schopen postavit umělecké dílo na roveň milionů mrtvých lidí, které má na svědomí nacismus a komunismus.… Umění je naopak vždy advokátem jedinečného lidského příběhu vůči jakékoliv instituci, moci a ideologii. Neuctívá hodnoty jako věčné a neměnné, ale prověřuje jejich platnost v soudobém světě a na konkrétních osudech. Zpochybňuje vše, co se ocitá v jeho silovém poli, aby člověka směrovalo k pochopení sebe sama a budovalo jeho vnitřní integritu. A to je z hlediska institucionalizované ideologie nebezpečné.

A v tom je zřejmě i podstata, proč je třeba se elitářství našich umělců, takových, kteří jako například režisér Hřebejk voliče Zemana pokládají za hnědá a rudá prasata, herec Mádl provolává, že nemá chlastat, zpěvačka Filipovská pokřikuje, že buřt s cibulí jde k jeho kecům.

A proto je na místě podpořit Slušné lidi. Jsou to možná trochu ostří hoši, ale jejich skutky jsou ostrou kritikou pravdoláskařského a liberálního mainstreamu. Podpora Nočních vlků, kritika neůcty k sovětským osvoboditelům Brna vystavením růžového tanku, odpor vůči nepřijatelnému uskupení Žít Brno, jeho korupci i jeho myšlence na navrácení majetku sudetským Němců, si nepochybně zaslouží respekt značné části občanů v celé republice.

Česko se všehoschopným liberálům musí bránit. Proto palec vzhůru pro Slušné lidi