Myslím, že teprve čas ukáže, jak se pohádka opravdu povedla, kolik z nás a hlavně kolik dětí se k ní bude rádo vracet, kolika repríz se dočká. Je těžké odhadnout, který z jejich mnoha motivů se časem nakonec prosadí jako nosný nebo zda k tomu nebude mít příležitost, protože ta pohádka bude prostě nakonec vyhodnocena jako špatná a zmizí v propadlišti dějin.

Na diskusi o pohádce je možné demonstrovat celou řadu zajímavých podobenství a podobností s obecnou podobou diskurzu v současné společnosti. Především se potvrdilo, že ve věcech a jevech kolem nás vidíme to, co vidět chceme. Někdo vidí aktivismus mladých lidí, kteří jsou přesvědčeni o tom, že nápravu věcí veřejných je možné zjednat jen vyšší mocí, kterou jsou právě oni vyvoleni. Někdo vidí, že zdrojem té moci je lehce zvrhlá a přitroublá čertice, která nepostupuje nejen s kostelním, ale dokonce ani s pekelným pořádkem. Někdo vnímá obdivuhodnou až neuvěřitelnou prkennost ústředního páru více jako neumětelství a jiný jako parodii na „dobrotvůrce“ všeho druhu.

Obecně se to dá shrnout tak, že názor posuzovatelů a kritiků se štěpí na tom, zda jde o propagaci a agitaci páchání dobra nebo o parodii na totéž. Mnohé napovídá i závěrečné expozé Luciferovo, ale i ono může být interpretováno rozporuplně v souladu s vnitřním nastavením pozorovatele. Při tom všem halasném sporu o klíčovém tématu štědrovečerní pohádky se zapomíná na ty, kterým se to prostě jenom líbí, mlčí nebo je jim to ukradené. O dětech a jejich pohledu nemluví nikdo, ty tomu přece nemohou rozumět. Opět jde o podobnost čistě náhodnou s tématy společensky daleko závažnějšími a diskusí o nich.

Nemyslím si, že by na tom všem bylo cokoliv špatného. Jsme už takoví a vidíme především to, co chceme. Prostě a jednoduše-vítězí v nás vlk, kterého více krmíme. Problémem to začíná být tehdy, když paušálně odsuzujeme nejen vidění věci odlišné od našeho, ale i jeho nositele. Když odmítáme principy kritického myšlení, protože se jich bojíme, jako možného nástroje produktivní diskuse nebo dokonce dohody s nositeli odlišného názoru. Je lépe je zatracovat a zatratit. Děláme velkou chybu, když na každé hlouposti vyrýváme kolem sebe nebo své party příkopy oddělující nás od těch druhých.

Jakoukoliv společnost tvoří mezilidské vztahy, ať již jsou jakkoliv problematické, a nikoliv individuální názory, ať již jsou jakkoliv skvělé. Měli bychom si dávat velký pozor na mezery a škvíry, pukliny a praskliny ve společenské síti, které se kolem nás často s naším přičiněním otevírají.

V Londýně při nástupu to metra slyšíme hlášení „mind the gap“. Něco jako „pozor na mezeru“ mezi vozem metra a nástupištěm. Ani toto hlášení nezabránilo opravdu velké škvíře zvané „brexit“, ze které nás všechny bude ještě bolet hlava a pravděpodobně bude spouštěčem dalšího období krize naší evropské civilizace.

Takže Pour Felicité a Bacha na Škvíry 2019, milí čtenáři…

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele