Shodli se, že minské dohody podepsané letos v únoru je třeba „v plné šíři a bezpodmínečně“ plnit. Putin pak poukázal na nutnost přímého dialogu Kyjeva s donbaskými separatisty.

Aby ovšem mohl být nějaký dialog veden, musí být jednotlivé zaangažované strany ochotny se takovéhoto dialogu účastnit.

Od vrchního velitele amerických pozemních sil v Evropě, generála Bena Hodgese, se zatím dozvídáme o přítomnosti amerických vojáků na Ukrajině. Hodges nespecifikoval, kolik vojenských instruktorů Pentagon Kyjevu dodává. Přes 300 amerických instruktorů však v současné době cvičí bojovníky Národní gardy, která spadá pod ukrajinské ministerstvo vnitra. Takto si představujeme „bezpodmínečné a v plné šíři plněné“ znění minských dohod? Netluče nás do očí ten zjevný rozpor mezi deklarovaným postojem a syrovou realitou?

Zatímco se političtí leadeři baví o „nezbytnosti“ míru, bojuje se. Umírají lidé. Vojáci i civilisté. Kdyby zde skutečně existovala vůle k definitivnímu zastavení konfliktu na Ukrajině, musil by být již dávno vyvinut tlak na zcela nedůvěryhodnou Jaceňukovu vládu, která má krev svých občanů na rukou. Takového tlaku jsme se ovšem nedočkali. V ústech mírová slova, v rukách zbraně – to není zrovna ideální kombinace.

I nejotrlejším propagátorům mýtu, že fašismus je na Ukrajině toliko okrajovým problémem, snad v posledních dnech došlo, že je tomu zcela naopak. Pravý sektor posílil – i vinou naprosto jednostranného přístupu Evropské unie. V zemi dochází k bojům různých hnědých frakcí o moc. Lidé tu žijí ve strachu a bezmoci, národnostní menšiny jsou ohroženy na životě – nemluvě o lidech žijících v oblastech přímo postižených válkou. Rusko sklízelo za výraznou humanitární pomoc těmto regionům pouze naši kritiku – sami jsme ovšem nebyli schopni těmto lidem pomoci. Proč? Jednoduše proto, že se nám nehodili do našeho vzorce vidění světa, respektive mocenského vzorce vidění světa. Evropu nezajímá osud lidí, kteří před válkou emigrovali do Ruska. Nestará se o ty, kteří zůstali – v naprosto katastrofálních podmínkách.

Hnědá není dobrá…

Máme to potom těžké, když chceme kritizovat rostoucí fašistické tendence – a čelit jim. Aby náš hlas byl respektovatelný, musí být konzistentní. Marná bude snaha těch, kteří se třeba i probudí a budou zcela právem odsuzovat hnědé podhoubí kolem A. B. Bartoše, T. Okamury a dalších, pokud v případě dění na Ukrajině oslavování banderovců omlouvali a bagatelizovali. Pokud vydávali fašistické tendence toliko za „ruskou propagandu“. Pokud se hlásili k takzvanému „Pražskému Mejdanu“ na Staroměstském náměstí, které de facto schvaluje zločiny praporů typu Azov či jednání Pravého sektoru.

Pokud to totiž myslíme s bojem proti fašismu skutečně vážně, nelze být selektivním. Je zapotřebí, aby tento boj nerozlišoval ty, nad nimiž zamhouříme oči, a ty, které odsoudíme. Nemá-li se fašismus stát nic neříkající zdiskreditovanou nálepkou (kterou udělíme každému, koho nesnášíme, na potkání), je nutné, abychom šli k jeho podstatě – a postavili se mu v plné šíři a bezpodmínečně. Ale v žádném případě ne tak, jako evropští představitelé „řešící“ ukrajinskou krizi.  

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami