Než se někdo začne ohánět tím, jak druhý lže, měl by si uspořádat základní informace. Mezi ty patří to, že hlava státu může a nemusí to které doporučení na vyznamenání přijmout (stejně jako se svobodně rozhodne, komu (ne)půjde osobně na pohřeb, neboť si dotyčného (ne)váží). Tak, jako má právo rozhodnout, komu udělí milost, má právo stanovit, kdo získá státní vyznamenání – a kdo ne.

Věnujme se ale pečlivěji výroku, že pan Vlk dělal vše pro prohloubení sporů mezi státem a církví. Je to snad lež?

Jedná se především o názor pana prezidenta, který vychází z konkrétních událostí. Někdo jiný může mít odlišný postoj, ale nemůže tvrdit, že jeho oponent lže, je-li schopen předložit pro své tvrzení argumenty.

A argumenty svědčící proti M. Vlkovi tady jsou.

Těch miliard to chce více…

Miloslav Vlk k církevním restitucím zaujal zcela nesmlouvavý postoj: „Kdyby se stát chtěl skutečně spravedlivě vyrovnat, je tu ve hře zhruba 180 miliard korun. To je rozdíl mezi tím, co za oněch zhruba 60 let stát z církevního majetku získal, a tím, co do církví „investoval“, jak to zhodnotila ona parlamentní komise. Stát měl totiž podle zákona 218/49 Sb. povinnost přispívat na provoz církevní administrativy i na údržbu a opravy církevních objektů, ale tuto povinnost téměř neplnil, takže dnešní církevní objekty jsou v důsledku toho ve špatném stavu“ (Viz).

Toto vyjádření M. Vlka odporuje faktům. Faktem je, že „Stát i po roce 1989 stále platil duchovní registrovaných církví a náboženských společností, na druhou stranu si i v tomto období ponechával výnosy z jím konfiskovaného majetku. Dále stát přispíval i na opravu památek vlastněných církvemi stejně, jako financoval a financuje opravy a rekonstrukce památek v majetku státu či jiných vlastníků – fyzických či právnických osob“ (Viz http://veritas.evangnet.cz/cirkevni-restituce). Že by tuto činnost stát „téměř neplnil“, M. Vlk nijak nedoložil.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský zmínil, že za zásadní považuje okolnost, že církevní restituce zcela ignorují platný zákon, na základě kterého v roce 1919 zahájilo Československo velkou pozemkovou reformu. Při reformě se zabíral majetek velkým vlastníkům půdy. Podle tohoto zákona nesmí mít žádný vlastník více než 250 hektarů zemědělské půdy a lesů.

„Toto dosud platné omezení přezkoumávaný zákon zcela ignoruje. Výsledkem je faktický návrat hluboko před 25. únor 1948, neboť jednotlivé oprávněné osoby podle napadeného zákona obdrží pozemkový majetek v rozsahu 200 000 hektarů," dodal Rychetský (Viz).

 M. Vlk tato fakta záměrně opomíjel. Nepřipouštěl, že řada církevních nároků může být neoprávněných, ba dokonce protiprávních.

Delegimitizování vývoje po roce 89…

Sám Jan Čulík z Britských listů kdysi psal: „Návrat německých řeholních řádů by velmi pravděpodobně delegitimizoval celý dvacetiletý vývoj od roku 1989“ (Viz).

Navíc bychom neměli ignorovat skutečnost, že stále probíhá vyšetřování ohledně možných „trafik“ pro několik poslanců, kteří měli hlasovat pro takzvaný „daňový balíček“, a tím umožnit průchod zákona o tzv. církevních restitucích (Více viz). Pokud by bylo zjištěno, že zákon o církevních restitucích byl realizován na základě kriminálního jednání – jakou tak váhu by asi měl?

Kompromis je protiústavní počin?

M. Zeman se snažil dopady zákona o tzv. církevních restitucích zmírnit. Rozvinul tedy diplomacii a s panem Dukou dospěli ke kompromisnímu memorandu, podle něhož církev dostává zpět Jiřský klášter a Nové probošství, na oplátku se ale vzdá nároků na další budovy v areálu Hradu.

Zatímco M. Zeman hledal s D. Dukou kompromisní řešení, M. Vlk vzkázal: „Já mám na mysli to, že zákon o restitucích nestanoví žádné takové podmínky, jako že nabyvatel musí objekt opravit, nebo že nesmí žádat další objekt, na který má ze zákona právo. Takové podmínky jsou protizákonné, protiústavní a hrubě porušují demokratické principy" (Viz a ZDE).

Dříve pan Vlk kritizoval také dohodu o společné správě katedrály svatého Víta, kterou v květnu 2010 podepsali jeho nástupce v úřadu pražského arcibiskupa Duka a tehdejší prezident Václav Klaus. Dominik Duka se proti Vlkovým prohlášením ostře ohradil a uvedl, že za dohodou mezi arcibiskupstvím a Hradem o společné správě katedrály pevně stojí.

Přiléval olej do ohně. Nehasil…

Sečteno, podtrženo – jestli někdo přiléval do ohně vášní, místo aby se snažil vyhrocenou situaci zklidnit, byl to pan Vlk, což je v tomto textu výše názorně doloženo. Miloš Zeman má tak plné právo na svůj názor, že pan Vlk konflikt ve společnosti vyostřoval, a nesnažil se o jeho zmírnění.

Co by veřejnost měla vědět…

V tomto kontextu může být zajímavé, že předseda sdružení Cesta 121, Antonín Randa uvedl: „Pan kardinál (Vlk) nás však vyzval, abychom profesora Drahoše v jeho kandidatuře podpořili a i proto považuji za vhodné o této skutečnosti informovat veřejně“ (Viz ).

Také pokládám za vhodné tuto skutečnost veřejnosti sdělit. Aspoň je zřejmé, kdo všechno za panem Drahošem stojí (kromě pánů Kalouska, Gazdíka a Bělobrádka).

A že těmto jmenovaným nemohlo jít o boj za pravdu, protože to by potom museli v první řadě bojovat proti podobě zákona o církevních restitucích. Oni ji ale namísto toho v semknutém šiku hájí. Potom ale každý může vidět, jak vážně svá slova o morálce a pravdě myslí – a co symbolizují.