A současně neřeknu.

Nejde totiž ani tak o jeden název politické strany – jde o princip.

Mám dojem, že velmi mnoho lidí kolem mne cítí, že tyhle letošní volby jsou něčím mimořádné. Že se láme chleba. Dokonce i ti, kteří v letech minulých zůstávali v době voleb těžce v klidu, tentokrát začínají řeči o politice a volbách. Během posledních čtyř let se toho totiž mnoho změnilo.

Stali jsme se míň svobodní.

Postupuje to nenápadně, mnozí to ani nepostřehli: Povinné školky pro všechny. Označování živnostníků za parazity. Víc a víc povinných formulářů pro živnostníky i firmy. Víc a víc kontrol. Z presumpce neviny se pomalu stal kult presumpce viny a povinnost dokazovat, že jsme nevinní. Bonzáctví se šíří jako mor.

Kdysi si mluvilo o „blbé náladě“ ve společnosti. Popravdě: To bylo nic proti všudypřítomné dekadenci dneška. Jako by se v lidech uvolnilo a vyplavilo na povrch to špatné.

Být estébákem už není cejchem; být estébákem je už pomalu VIP statutem.

Multikulturní doktrína se stala novým náboženstvím.

Militantní feminismus a rozvracení tradičních rodin už není považováno za anomálii, ale spíš za novou ideologii. Odebírání dětí tradičním fungujícím rodinám a jejich předáváním neukotveným menšinovým existencím se v některých zemích stalo vysloveně novou společenskou doktrínou; u nás k témuž rychle směřujeme.

A víte co? U mne už schopnost tolerance dosáhla limitní úrovně. Tak nějak jsem se na... eh... naštvala.

Řeknu to asi takhle: Kdyby Britové byli zbabělci a volili jen podle výsledků průzkumů veřejného mínění, nikdy by si Brexit neodhlasovali. Kdyby Američané volili podle průzkumů veřejného mínění, nikdy by nezvolili Trumpa prezidentem. Ne vždy je taktizování tím nejlepším nápadem.

Průzkumy veřejného mínění nejen že se mýlí. Ony dokonce svým specifickým způsobem volby trochu manipulují. Vedou totiž k taktizování. Kdyby průzkumů nebylo, nebylo by taktizování – nebo alespoň ne v takové míře.

Volby jsou ovlivněny hned dvojím způsobem. Zaprvé značná část lidí je stádní, takže jde za davem – neboli bezmyšlenkovitě volí toho, koho průzkumy favorizují. Zadruhé jiná a také značná část lidí nechce nechat svůj hlas propadnout. Tudíž nevolí lidi a strany, které se podle průzkumů do sněmovny nedostanou. Strany, které by se třeba i dostaly, kdyby průzkumů nebylo a voliči netaktizovali. Proto také některé agentury kromě „odhadů výsledků“ zveřejnují i takzvaný „volební potenciál“, což jsou čísla lišící se i o několik procentních bodů. A i tak jsou zkreslená (většinou podhodnocená), protože i volební potenciál podléhá taktizování.

A tak průzkumy (společně s volebním systémem) vlastně přispívají k tomu, že málokdo je po volbách spokojen: Že výsledky voleb jsou na hony daleko od věrného obrazu skutečných nálad ve společnosti.

Ach, jak bychom si všichni pohověli, kdyby výsledky voleb věrněji odrážely skutečné cítění lidu! Kdyby byly méně zkreslené taktizováním!

Já už nejsem ochotná nechávat se dál spoutávat. Zakyslými bonzáky. Nepřejícími sousedy. Závistivými bývalými spolužáky. Okovy výchovy. Momentální společenskou doktrínou. Tím a oním. Přiznávám se, že nebudu taktizovat. Budu volit srdcem. Řeknu svým hlasem, co skutečně chci. Možná to není „takticky rozumné“ – je to ale upřímné.

A věřte – ohromně to osvobozuje.

Nechcete to taky zkusit?

Markéta Šichtařová