Zatímco jsme zásobováni příběhy vycházející ze „Syrské agentury pro lidská práva zvané SOHR“, tak ostatní zprávy přicházející ze Sýrie jsou, pokud ne rovnou ignorovány, tak zmiňované někde v koutku. Čteme příběhy o dětském neštěstí v podání takzvaných „Bílých přileb“ a nezajímá nás, zda jsou pravdivé a to i přesto, že se již několikrát ukázala manipulace ze strany Bílých přileb a agentury SOHR.

Takovým zářným příkladem je Aleppo. Rusové bombardují východní část a umírají civilisté. Kolik těchto zpráv se již objevilo? Myslím, že se to nedá dost dobře spočítat. O tom, že z východní části dopadají dnes a denně granáty na část východní, už se moc nedočteme. A proč bychom měli, když přeci v té západní operují uskupení bojující proti Asádovi, kdežto v východní části žijí „jen“ křesťané a muslimové loajální Damašku.

Položili si někdy západní politici otázku, proč křesťané a další nemuslimské náboženské menšiny stojí na straně prezidenta Asada? Že ze strany těchto menšin nejde o nějakou lásku k Damašku, ale jde o pragmatický postoj? Položili si někdy západní politici otázku, kdo to vlastně bojuje proti Asadovi? A měli by, vždyť Západ se už několikrát s těmito skupinami spálil. Nejsou to žádní beránci, kterým jde o demokracii, ale o nastolení islámského státu se vším všudy a není podstatné, zda ten islámský stát bude vypadat jako před pár lety vyhlášený Chalifát anebo to, co začalo předvádět Muslimské bratrstvo po volbách v Egyptě.

Před lety otec současného prezidenta potlačil povstání v městě Hamá. Jednalo se o povstání Muslimského bratrstva, toho bratrstva, které vládne v Gaze jako Hamas, toho bratrstva, které v Egyptě odstavila od moci armáda, toho bratrstva, kvůli kterému bylo několik vojenských převratů v Egyptě. Toho bratrstva, z kterého vychází al-Kajda, Islámský stát, al-Nusra a další uskupení. Je paradoxní, že zatímco vlády evropských zemí mají snahu potlačovat saláfismus v evropských mešitách, tak v případě Sýrie podporují právě saláfistická uskupení. Paradox anebo vyšší politika?

Prezident Asad zcela jistě není příkladem demokratického politika. Jako každý politik na Blízkém východě anebo v zemích, zvaných Orient. V Sýrii rozhodně nebyl demokratický režim, ale ten není nikde na Blízkém východě. S výjimkou Izraele a i tam je demokracie odsaď podsaď. Jinak by dnes Izrael již neexistoval. V Sýrii nejde o demokracii. Jde tam o náboženskou svobodu a tu mají a měly všechny náboženské skupiny. A to je ten problém. Problém pro sunnitskou většinu. Sice jim nikdo nebránil v jejich náboženské vyznání, ale zároveň tato většina (ve většině) neměla tu moc, aby nastolila islámské zákony a pravidla vycházející z islámské nauky. Ne demokracii a demokratickou pluralitu, ale náboženský systém sunnitského islámu. A to je ten důvod, proč syrští křesťané, drúzové (mimochodem bojující i v izraelské armádě) apod., stojí za Asadem. Padne-li totiž Asad, tak tyto náboženské menšiny čeká krušný osud ne nepodobný tomu, co potkalo křesťany na územích ovládaných ne Islámským státem, ale těmi bojovníky za svobodu proti Asadovi.

Připadá mi jako pokrytectví, že naše společnost prosazuje práva pro skutečné i imaginární menšiny, které využívají všech výhod jako každý žijící v naší společnosti, zatímco utlačované a ohrožené náboženské menšiny a i ty „sexuální“ jsou pro Západ nepodstatné, pokud se jedná o Blízký východ a islámské země.

Psáno pro blog.idnes.cz