Ve světě se pro ni používá termín NGO, ale je to to samé. Jsou to lidé, kterým přijde parlament a volby jako příliš dlouhá a nespolehlivá cesta k prosazení svých zájmů, a proto je chtějí obhájit právě takto, z boku. Zájmů, které v prvním plánu nemusejí vypadat jako ideologické, ale v druhém plánu už ideologické vždy jsou. Nejlépe to osvětlí opět příklad – a zde máme jeden pěkný v občanském sdružení AutoMat v Praze. Původně bohulibý cíl prosazovat cyklodopravu v městech se transformoval v boj za zákaz jízdy automobily (i když poslední dobou lžou a říkají, že ne, ale už ten název je prozrazuje) a blokování dopravy v městě vůbec. Problém je, že jejich hlas je velmi silný a hodně ze svých požadavků prosadili. Což by nebylo špatně, kdyby to bylo v poměru k jejich velikosti – ovšem poslední známý počet členů tohoto občanského sdružení je devět (to jako devět osob, ne třeba devět tisíc).

Zvláštní a extrémní formou tohoto druhu jsou až v poslední době se objevující NGO organizace takzvaně bojující proti korupci. Současná společenská nálada obsahuje velkou poptávku pro boj proti korupci a jsou pro to, bohužel, dost dobré důvody. Bylo by tedy logické a skvělé, kdyby vznikly občanské iniciativy s korupcí bojující. Ty ovšem nevznikly (a vznikly-li, tak o nich nevím a tímto se jim omlouvám – asi nebudou příliš mediálně známé). Místo nich vznikly nebo se v ně reformovaly starší lobbistické organizace, které nebojují proti korupci, ale proti konkurenčním korupčním formacím. Jejich práce vykazuje až příliš mnoho znaků práce na zakázku na to, aby to byla náhoda. K typickým představitelům patří Transparency International a Nadace proti korupci. Ty jsou, obě dvě, typickými představiteli moderních nátlakových lobbistických organizací. S vysokou jistotou lze odhadovat, na koho zaútočí a koho si vůbec nevšimnou. Například: kdo by vsadil svoji výplatu na to, že se jedni nebo druzí opřou do vyšetřování toho, jak Andrej Babiš získal Lovochemii? Já tedy ne. A nebo že by se snažili zjistit, kolik a jakých se nakoupilo luxusních služebních aut u pana Šlachty, případně jaké množství zpravodajské techniky a kam zmizela? Na tuhle sázku bych dal i několik svých výplat. A dál, troufnu se vsadit, že nedojde k tomu, že by tato či jim podobná sdružení bojovala se skutečnými důvody růstu korupce – tedy zvětšování se korupčního prostředí v podobě zvýšené moci státu a státních úředníků spojené s významnou dysfunčností justice a policie ve vyšetřování této trestné činnosti.

Tím se dostáváme k další smečce skutečných hyen v patách parlamentní demokracie – k policejně-justiční mafii. Přiznám se, že by mně ještě před několika lety nenapadlo, že se to u nás stane. Tím „to“ je míněno, že policie se začne naprosto zásadním způsobem vměšovat do politiky. Pořád se mi chce ještě věřit, že pánové Šlachta, Ištván a další jsou jen takoví hlupáci. Že se jen v práci moc koukají na akční střílečky se Stevenem Segalem nebo Belmondem, kde v zájmu boje za tu policajtskou pravdu musí jít někdy zákon trochu stranou. A že je někdo odněkud neřídí. Zatím se těm chlapcům totiž podařilo jen sestřelit řádně zvolenou vládu a nic víc. Sledují-li jiné korupční případy, vždy se zcela spolehlivě soustředí na některou vedlejší linii, kde stíhají nevinné a ostrakizují nezúčastněné – klasickým případem je stíhání politiků a úředníků pražského magistrátu borci z protikorupčního z expozitury v Protivíně (nejde o žert, opravdu to „dělá“ Protivín), jde o ty stíhané v čele s Bohuslavem Svobodou. Důvodů si myslet, že tihle pánové špatně konají svoji práci, tedy nikoliv nutně v souladu se zákonem, je více. V době psaní tohoto textu už jsme měli po kabelkách a špercích paní Nagyové (vím, jmenuje se jinak, ale takto to píši, aby se to nepletlo s jinou paní Nečasovou), momentálně nám ta paní zrovna vynáší tajné informace, někdy v roce 2011.  Co nám strašného vyvedla příští týden ještě nevím. Tedy nevím, k jakému řízenému úniku informací od vyšetřovatelů dojde za týden. Nebo, například, kdyby byla čistě teoreticky pravda, že přidělení těch „lukrativních“ míst třem poslancům by byl úplatek, tak paní Nagyová to mohla nakrásně zorganizovat, premiér odsouhlasit, ale fyzicky to musel provést, tedy spáchat trestný čin, tehdejší ministr financí Kalousek. Ten se k tomu i hlásí, ale nikoho to nezajímá. Vyšetřovanými je paní Nagyová a pan expremiér. Proč po něm tak strašně jdou, nevím. Známá poučka praví, že to, že je-li člověk paranoidní ještě neznamená, že po něm nejdou. Třeba jestli nejdou po jeho bývalém premiérovi cizí tajné služby. Samozřejmě, že jsme oblastí zájmu Ruska a že tu zcela jistě existuje ruská agenturní síť, a to silná. Kdo je členem té sítě, nelze seriózně spekulovat. Stejně tak nelze odhadovat, jaké jsou jejich aktuální cíle, bylo by to spíše v úrovni spikleneckých teorií. Tak to nechme být takto, v úrovni paranoidní úvahy.

Kromě hyen jsou tu ovšem i hlídací psi demokracie, naši kanárci, co cítí první každou nespravedlnost – to si aspoň o sobě říkají novináři a kulturně-mediální fronta. A co oni? Oni – nic. Žádná televizní vzpoura, žádný boj za svobodu a demokracii. Samozřejmě, i mezi nimi se najdou výjimky a není jich málo, ale jsou to nabarvená ptáčata, která se snaží hejno vypudit. Naší slavní herci a umělci se, krom těch nabarvených ptáčat, jen s malou nadsázkou dělí na ty, co už dostali dotaci od Agrofertu a ty, co chtějí dostat dotaci od Agrofertu. U novinářů je to vidět ještě více – velká část médií Agrofertu patří, a ta zbylá část se obává, že patřit bude, přímo či nepřímo. A žít se chce, hypotéky se platit musí, tak holt opíšeme, co nám ten Janek Kroupa se Sabinou Slonkovou zase investigativně vypátrali. Zlotřilí odéesáci mezi mediálními zloduchy stále vedou – ne že by někteří z nich zlotřilí nebyli, ale z médií se zdá, že i ten loupežník Rath byl hejtmanem za ODS. Ale i novináři vědí, že kdo chvíli stál, už stojí opodál: skoro bych byl ochoten se zase vsadit, že co nevidět začnou vyplouvat nějaké nepěkné věci na premiéra Sobotku, a bude to něco srozumitelného a pro běžného občana uchopitelného. Zkušený novinář dokáže odhadnout, že to bude právě současný premiér, kdo už brzy bude tak trochu stát v cestě Agrofertu. Případně pan prezident Zeman, uvidíme, kdo půjde na řadu dřív.

 A ovšemže – pak je tu nejsilnější pes. Silnější pes si u nás na vsi vždy vymohl řadu privilegií a není tomu jinak ani teď. Andrej Babiš. Bezideologický pragmatický oligarcha, toužící po moci, protože peníze už má. Z víry v marxismus či jinou ideologii bych nepodezíral ani jeho, ani jeho alter ego Bureše. Ten člověk věří jen v moc a sílu a v tomto smyslu má ideologicky asi nejblíže k Putinovi. Ještě před rokem bych se však vysmál někomu, kdo by mi tvrdil, že naše společnost, tedy její velká část, bude vzývat kult síly. Dnes se už nesměji. Jen se zmateně koukám po lidech, kteří mi tvrdí, a jsou to i podnikatelé, že ten chlap chce vymést ty zlořády a korupci, protože peněz má dost a další už nepotřebuje.  (Mám na to konto silný existenciální zážitek ze sauny, od té doby jsem v sauně nebyl, nechce se mi…) Nad penězi je moc, víc moci a ještě více moci. A tudy se vydal Babiš. Samozřejmě, že mu jde i o peníze – však také necelý týden po nástupu k moci jeho nohsledi zažádali o v miliardách vyšší dotace pro Agrofertem spravované bioelektrárny, hned tady šlo o prvoplánovou korupci jako hrom. Hlavní tah ale vede směrem k moci – ve dnech psaní tohoto textu se řeší zrušení bankovního tajemství, respektive zavedení povinnosti ČNB spravovat registr bankovních účtů. K těm budou mít přístup stovky policistů a dalších státních úředníků bez jakéhokoliv rozhodnutí soudu, a zejména pak ministerstvo financí, respektive jakýsi specializovaný protikorupční útvar Kobra. (Aby byl orwellowský newspeak dokonalý, doporučuji tento útvar ještě nazvat ekologicko-protiburžoazní.) Je to velký krok směrem ke ztrátě osobních svobod. Další krok si dovolím odhadnout tak, že půjde ve směru kontroly pohybu – mýtné brány, které umí číst SPZ-ky už dnes, stejně tak jako kamery v tunelech na dálnicích a městech, už datově někde končí. Dá se očekávat, že budou online předávat informace nejen policii, ale také té Kobře. Myslím, že se moc nepletu. A Velký bratr, u nás netradičně ministr financí, si nejprve dohlídne na svou konkurenci. Třeba při nákupu obchodního řetězce, teď mu zrovna jeden utekl, protože ho koupil někdo jiný. Ale za nějakou dobu už mu neuteče, bude o nich a jejich financích vědět, co bude potřebovat. A také o pohybu jejich (bezúhonných!) manažerů, kdy a kde a s kým jednali. A pak budeme na řadě my ostatní. Dětinský argument, že kdo nic neprovedl, nemá se čeho bát, neobstojí, viz tento zcela reálně možný příklad. Se všemi informacemi se navíc samozřejmě bude kupčit, za pár tisíc budou mít lidé z podsvětí s kontakty informace, kdy a kam jste odjeli na dovolenou a jak jste movití.  Nebo kolik máte peněz zrovna teď na kontě a kam až se dáte vydírat. Nepěkné vyhlídky.

Samozřejmě, že je naděje, že to parlamentní demokracie ustojí a všem těm hyenám se dokáže ubránit. Prvním krokem je, že si to nebezpečí společnost, tedy lidé, uvědomí. Druhým krokem je, že si uvědomí, že záchrana je v politickém systému a politických stranách a ne v zázračných jednoduchých řešeních a podivných mesiáších. A že ta záchrana je jen a pouze v drobné práci lidí v demokraticky smýšlejících částech demokratických stran. A to je ten třetí krok, že tohle si musí uvědomit i demokraté v politice. Na pravici, středu, i levici. Ovšemže z toho vyplývá, že našimi spojenci v boji za obranu parlamentní demokracie jsou i demokraticky smýšlející sociální demokraté, třebaže ideologičtí protivníci. Život není jednoduchý. A nebude. Jak to dopadne, nevíme. Hyeny máme těsně v patách. Protože tou jejich kořistí jsme my.