Petr Hampl: Je extrémismus opravdu hrozbou? Není

02.10.2018 10:10 | Zprávy

Projev pro konferenci Kam kráčí Česká republika - naděje a hrozby

Petr Hampl: Je extrémismus opravdu hrozbou? Není
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Hampl

Dámy a pánové,

Děkuji za pozvání na tuto akci a za příležitost sedět ve stejném sále s tolika znamenitými osobnostmi. S některými za řečnickým stolem, jiné vidím tady v sále.

Jak mnozí z vás vědí, jsem mimo jiné autorem knihy Prolomení hradeb.  Zatímco první díl popisuje mechanismy, které vedou k likvidaci svobodného světa, v druhém díle, na kterém jsem začal pracovat před pár dny, se zabývám tím, jak tyto mechanismy zkázy vypnout. O pár myšlenek bych se dnes rád podělil.

Je mnoho věcí, na kterých se shodnou asi všichni v tomhle sále a nakolik masivní většina veřejnosti, aby bylo možné tvrdit, že se jedná o vůli lidu. Jedná se např. o názor:

  • že by Česká republika měla mít pod kontrolou vlastní hranice.
  • že by se děti ve školách měly učit matematice, češtině a dalším užitečným věcem, a že tam neměly být podrobovány politickému školení mužstva.
  • že není dobré, když mají v české ekonomice dominantní postavení zahraniční korporace, které svou ekonomickou sílu mění v politický vliv, posouvají zemi k činnostem s nízkou přidanou hodnotou a vyvádějí z české ekonomiky stovky miliard ročně.
  • že by na území České republiky měly být uplatňovány české zákony.
  • že chlapci by měli být vychováváni tak, aby z nich vyrostli muži a že by vláda neměla utrácet peníze na potlačení mužnosti.
  • že sociální výdaje by měly směřovat k starým a nemocným a nikoliv k mladým zdravým mužům z arabských zemí.

A seznam záležitostí, ve kterých je téměř absolutní shoda, by mohl dlouho pokračovat. Existuje jednoznačný konsensus, že mají být podniknuty určité kroky a ony přesto provedeny nejsou.. Jedním z důvodů je to, že Česká republika není demokratickým státem, ale o tom jsem dnes nechtěl mluvit. Nicméně minimálně stejně významnou roli hraje i to, že pokud by se snad našel politik nebo úředník, který by chtěl některou z těch věcí prosadit, rychle by zjistil, že je to nemožné.

 

Ukažme si to třeba na příkladu vymáhání českých zákonů vůči islámské komunitě. Dnes jsme na tom v České republice tak, že nejsme schopni uplatnit zákon ani v takových případech, jako je znásilnění nebo pokus o vraždu. Pak je jasné, že není nejmenší šance uplatňovat školní řády, podnikové směrnice, pravidla koupališť nebo jenom zabránit ve střílení dělbuchů po psech či obsazování parků. Muslimové nemusejí dodržovat nic. Je to obrovský problém, protože takové poměry vedou k jejich radikalizaci, přitahují do České republiky další islámské fundamentalisty, a povzbuzují je ke vznášení dalších požadavků. Zkrátka, české úřady muslimům darovaly status nadřazené skupiny.

Navíc to má pochopitelné dopady na situaci lidí, kteří mají tu smůlu, že se s islámskou komunitou dostanou do kontaktu. Třeba mladí lidé, kteří si večer vyjdou a kteří mají tu smůlu, že se ta dívka zalíbí partičce muslimských mužů. Nebo někdo, kdo má tu smůlu, že bydlí v Teplicích v islamizované ulici a nezbývá mu, že jim svůj byt pod cenou prodat. Nebo česká žena, která chce odejít od albánského manžela a které nezbývá než akceptovat islámské pravidlo, že děti jsou majetkem obce.

Teď si představme, že by se našel politik, který by z toho udělal svou prioritu a který by opravdu tlačil na to, aby se naše zákony vymáhaly. A aby byli trestáni ti čeští úředníci, kteří jsou v tom laxní.

  • Vyžadovalo by to zásah do práce policistů, státních zástupců a nejspíš i soudů.
  • Jenže jakmile by se pokusil takové změny prosadit, okamžitě by se stal terčem neziskovek, které mají peníze, vliv, tisíce placených aktivistů, mohou najmout nejdražší právníky a proti takové síle by nejspíš neměl šanci.
  • Je tedy jasné, že české zákony nemohou být vymáhány, pokud nedojde k tvrdému zásahu proti politickým neziskovkám. Je zapotřebí některé z nich prohlásit za zločinecké organizace a postupovat odpovídajícím způsobem proti jejich exponentům. Další by stačilo „pouze“ zcela odříznout od peněz.
  • Jenže kdyby se náš politik pokusil zasáhnout proti neziskovkám, narazil by na soustředěný odpor velkých médií, zejména na tři velké skupiny, které dnes postupují natolik ve shodě, že se fakticky jedná o jedinou organizaci. Veřejnoprávní média, Bakalovu mediální skupinu a nově i internetový portál Seznam.
  • Pokud by se náš politik pokusil zlomit moc médií, narazí na to, že média mají podporu ve sněmovně i na ministerstvech.
  • Pokud by pokračoval, narazí na volební systém a na to, že téměř veškerou hospodářskou moc drží zahraniční finanční skupiny, s odpovídajícím vlivem na politiku.
  • A můžeme pokračovat dál a dál.

Zkrátka, jakákoliv pozitivní změna je v takovém prostředí prakticky nemožná. To samé  bychom mohli konstatovat o většině problémů ve školství, podnikání či kdekoliv jindy. Spousta politiků slibuje nejrůznější zlepšení, někteří to dokonce i myslí vážně, ale ty věci nebude možné naplnit z principu.

Asi vrcholem cynismu jsou sliby, že dojde k omezení byrokratické zátěže podnikatelů. Ti, kdo to slibují, ti ve skutečnosti dobře vědí, že to je nemožné. Ti, kdo regulace prosazují, jsou mnohem mocnější než ti, kdo je nechtějí. Proto budou zaváděny další a další, bez ohledu na volební sliby. Až do úplné likvidace všech firem pod 1000 zaměstnanců (vyjma právních kanceláří a poradenských firem).  Jenže oslabit ty, v jejichž zájmu je zničení drobných českých podnikatelů, to by údajně bylo sociální inženýrství. A to přece solidní pravicový politik nemůže chtít. Z jeho pohledu je lepší strategií něco slíbit, dostat dobře placenou funkci a tím je záležitost vyřešena.

Není náhodou, že v Maďarsku a Polsku, tedy v zemích, které lze označit jako ukázkové příklady obnovy demokracie, byly provedeny změny, které byly skutečně zásadní. Mění se ústavy, ústavní soudy, dochází k radikálním změnám ve struktuře médií i ve vlastnické struktuře ekonomiky, jsou zaváděny úplně jiné podmínky pro neziskovky. Fakticky se jedná či jednalo o revoluční vlnu.

Tam, kde síly obrany civilizace nejsou dost silné, jak to můžeme vidět třeba u nové rakouské vlády nebo u Donalda Trumpa, tam se strany sporu zpravidla zakopou v dosavadních pozicích. To znamená, že anticivilizační fanatici nadále řídí velké úřady a média, zavádí další programy, přidělují další peníze a pokračují v šikanování odpůrců.

Narážíme zde na mýtus stability, který v podstatě říká, že politický a ekonomický systém je správně nastaven a je schopen vyřešit všechny problémy, jaké by se mohly vyskytnout. Hlavní a v podstatě jediná hrozba je nestabilita, resp. výrazná a rychlá změna. Systém proto obsahuje řadu pojistek proti změnám, ale žádné pojistky proti zlu, které by mohlo vznikat v rámci běžného chodu dosavadního uspořádání. Tak jsou konstruovány zákony, tak je psána ústava a především jsme všichni už roky vedeni k tomu, abychom se báli změn.

Kam až to může dojít, vidíme v západní Evropě. Západoevropské státy se skutečně ubránily jakékoliv výrazné změně, odolaly „extrémistům“ a postupně pokojně a zákonnou cestou došly až do stavu, kdy jsou celé čtvrti největších měst ovládány nájezdníky, demografické tabulky ukazují, že během jedné až dvou generací ti nájezdníci ovládnou celé státy i v případě úplného zastavení imigrace, domácí obyvatelstvo je denně zastrašováno, zabíjeno a znásilňováno a občanské svobody byly zlikvidovány.

Můžeme se utěšovat, že až bude nejhůř, lidé to přestanou snášet, vzchopí se a nastane revoluce či občanská válka. Ale když se podíváme do dějin, nevíme o žádné zemi, kde by něco takového opravdu nastalo. Jakmile procento populace překročí určitou hranici, země bude islamizována bez odporu. Se všemi důsledky pro občanské svobody, společenský život, umění, vědu i životní úroveň.

To, co nás dnes nejvíc ohrožuje, je normální politika „jako obvykle“, kontinuita a strach ze změn. To je jistá cesta k zániku, ke genocidě národa, zániku civilizace, likvidaci občanských svobod. V tuto chvíli neexistuje žádná extrémistická skupina, která by představovala větší riziko než solidní politické strany. Dokonce i ti feťáci, kteří obsadili Kliniku nebo ti šílenci, co ovládli brněnskou radnici, nejsou srovnatelně nebezpeční.

Je-li pro Českou republiku ještě naděje, pak je zcela jistě spojena s radikální změnou. Tím nemyslím, že reklamní agentury ODS a Pirátů doplnily billboardy slovem ZMĚNA. Tím myslím zavedení naprosto jiných poměrů a pravidel. A nebojím se slova nenásilná revoluce. Nenásilná lidová revoluce. Doufejme, že přijde tak brzy, aby ještě mohla být nenásilná.

Text byl původně napsán jako projev pro konferenci na podporu senátního kandidáta Ivana Davida 26. září 2018, kde jsem ale nakonec pronesl improvizovaný projev o nutnosti trestání kolaborantů a zrádců.

(zdroj: petrhampl.com)

 

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: PV

plk. Ing. Zdeněk Nytra byl položen dotaz

Stává se snad ODS populistickou stranou?

Co si jako člen ODS myslíte o slibu Fialy, že když bude ODS u moci, budeme mít do několika let platy jako v Německu? Protože snad všichni ekonomové a odborníci tvrdí, že je to nereálné. A já se ptám, zda nemyslíte, že takové prohlášení straně jen škodí, protože je evidentní, že jde v lepším případě ...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Jiří Paroubek: Rvačka o státní rozpočet

15:49 Jiří Paroubek: Rvačka o státní rozpočet

Státní rozpočet tak, jak je sestaven Ministerstvem financí, vedeným elektrikářem Stanjurou, je stati…