Tak proběhl další případ, kdy nějaký srandista vygeneroval v podstatě náhodně hromadu slov a frází, poslal to jako odbornou přednášku na vědeckou konferenci, tam to posoudili slovutní profesoři, nevšimli, že něco není v pořádku… a teď se jim ten srandista posmívá. Zcela po právu.

Ještě zajímavější je ale obor, ve kterém to proběhlo. Věděli jste, že existují „fat studies“? Česky bychom tomu mohli říkat tlustologie. Obor, který se zabývá tlustými lidmi, jejich chováním, pocity, specifickou kulturou a samozřejmě také diskriminací.

Je dobré si všimnout, že na univerzitách existují dva druhy oborů. Ty tradiční jako psychologie, sociologie, antropologie, statistika a podobně jsou založeny na metodě. Student se učí správným postupům – jak provádět výzkum, jak počítat tabulky, jak má probíhat pozorování a jak z něj udělat správný zápis. Posuzovatel práce pak v první řadě kontroluje, jestli byla správně aplikována metoda. Tak fungují i přírodní vědy.

Jenže třeba na technických univerzitách se učí jinak. Tam, když člověk vystuduje třeba obor „lékařská elektronika“, je tam trocha matematiky, trocha fyziky, trocha teorie obvodů, trocha nauky o materiálech, něco o počítačovém programování… prostě všechno, co můžete potřebovat pro navrhování těch šílených zařízení nebo práci s nimi. Během poslední generace se objevily pokusy vytvořit něco podobného i v humanitních oborech, ale výsledek je naprosto tristní. Máme „gay studies“ (vše o homosexuálech), „gender studies“ (vše o feministkách), zmíněné „fat studies“ (vše o tlustosti) a v Americe se před pár lety rozběhly i třeba Trump studies (vše o Donaldu Trumpovi). Jenže jak můžete kontrolovat správné používání metody?

A že by byl jinak pohled příliš zúžený? To se tradičně řeší tak, že ve společném týmu pracují sociolog, psycholožka, ekonom, statistik a další, přičemž každý by měl dobře zvládat svou výzkumnou metodu.

(zdroj: petrhampl.com)