Pak by mne zajímaly praktické dopady multikulturalismu v Aleppu, jak konkrétně za celou historii se tam na vedení a správě města podíleli křesťané či židé. Už jen potupná náboženská daň pro všechny nemuslimy vyjadřuje mnohé.

Dále píší o toleranci zvláštního druhu, kdy zejména v odlehlých a horských oblastech muslimy ovládaného prostoru se udržely sekty a nárůdky jako drúzové, jezídové, různé křesťanské církve a desítky dalších skupin. Vážení, ono existuje něco jako zeměpis a dějepis. Muslimské státy ve své naprosté většině nejsou státy odpovídající našemu pojetí. To není ani dobře ani špatně, to je prostě fakt, vycházející z jejich civilizace. Jsou to více či méně kmenová společenství, kterým ze Západu přenesený model státní správy nevyhovuje. Především však byl - a je i v tomto století - horský terén pro špatně vycvičené a nepříliš ukázněné vojsko horský terén téměř nedobytný. Vždyť i takový „vojevůdce“, jako byl nedávno Saddám Hussein, si dovolil na Kurdy v horách „jen“ shazovat chemické bomby a sem tam nějakou obec vyvraždit a utéct. To nebyla žádná tolerance, to byla bezmoc. A slavná vítězství muslimů v Asii, Africe i Evropě nebyla dána jejich mimořádnou silou a válečným umění, ale slabostí soupeřů (a pak že se historie neopakuje).

Když si pročítám učebnice dějepisu vydané u nás před 1. sv. válkou, mezi válkami, za komunistů i dnes, pak historie islámu je jen nepřetržitou řadou bitev, válek, okupací, vnucování náboženství. O „toleranci“ Osmanské říše až do 19. století svědčí například nejen ona pověstná náboženská daň pro všechny nemuslimy, ale i oficiální odebírání jednoho chlapce z každé nemuslimské rodiny do pověstných janičářských pluků. 

A jejich tolerance dnes? Bydlím v Praze Řepích a naši školáci měli možnost setkat se s jedním z našich vojáků, který sloužil v misích v muslimských zemích. Zvědavé děti v tomto čase se ptaly i na oslavu vánoc. A ejhle - vysvětlil jim, že Evropané tam slavili tak maximálně státní svátky, ale vánoce či velikonoce ani náhodou, to aby se nedotkli náboženského cítění muslimů. Tedy žádných fanatiků, extrémistů či teroristů. Normálních, obyčejných, přátelských spolubojovníků a těch, které chránili vlastními životy. Tak bych byl drobet opatrný v hodnocení tolerance. Já netvrdím, že jejich civilizace je krutá nebo špatná - v žádném případě, pouze chápu, že je prostě jiná a respektuji to. Vnucování demokratických principů a náboženské tolerance je z naší strany projevem hlubokého nepochopení a odmítání jejich jinakosti. Představa, že by se celý svět měl řídit principy euroatlantické civilizace je zcestná a pramení z pocitů pýchy a nadřazenosti bílého muže.  A je dost jedno, zda konkrétní muslim žije v Aleppu nebo v Berlíně. Tvrzení, že u nás v Čechách utečenci štěstí nehledají, to je jen hloupá výmluva bez racionálního podkladu. Jsme snad součástí Evropy.

Samozřejmě lidem v nouzi musíme pomáhat, o tom není sebemenších pochyb (i když nějak nemohu uvěřit, že by za jejich nouzi mohli výhradně Evropané a Američané). Jde jen o to jak. Obávám se, že ten, kdo hledá jinou cestu pomoci než je islamizace Evropy, ten je dnes nálepkován hůř než Herodes. 

Řešení je jednoduché - chápat problémy ve všech jejich souvislostech. Pokud nepochopíme jinakost islámu a pokud tomu nepřizpůsobíme své konání, pak nejenže milionům trpících muslimů nepomůžeme, ale navíc sami sebe zničíme. Jistě, Evropa z mapy světa nezmizí, naše civilizace však zcela jistě.

Autor je člen Vojenského sdružení rehabilitovaných

Praha 6