Tehdy jsem nevěděl, že byl skoro rodák - kousek od Hradce Králové se 28. května 1924 narodil a tamtéž vychodil gymnázium, později tam režíroval v divadle. Nevěděl jsem, že byl původní profesí herec, to mi došlo až při četbě jeho knížek, nejprve básnických a od konce 60. let prozaických. Jeho autorský rukopis nezapřel lásku k divadlu, k tomu zmenšenému průmětu mnohem většího divadla světa. Tomu prostoru, kde se nemluví obyčejnými slovy, kde – je-li to dobrá hra – má každé slovo význam, protože na jeho kořenech vyrůstá ten strom života venku, mimo jeviště, za dveřmi pohádky o nás, kterou si pustíme do života, jen chceme-li a máme-li tu vnitřní potřebu vnímat ono nedosažno jako metaforu.
Později jsem se začal podrobněji pídit po Jiřím Šotolovi, setkávat se s dalšími jeho prózami (Tovaryšstvo Ježíšovo, Svatý na mostě a řadou dalších) a paradoxně teprve pak s jeho poesií, s kterou se rozloučil v roce 1969.
„Vážená! Generalissime hlavo! / Je tady dole ouzko, smím-li to tak říct, / a lidskej život na nitce / a nitka všelijaká…“
Tato slova na čtenáře vykřikla z jedné básně z knížky Podzimníček (vyšla roku 1967) a mně připadá, že v ní je esence všeho podstatného, co měl její autor na srdci a co potřeboval sdělit skrze papír otevřeným očím čtenářů.
V bludišti dějin
Jeho básnická dráha byla ovšem mnohem zamotanější. Šotola patřil ke generaci, která zažila nacistickou okupaci, nucené nasazení, zákazy vysokých škol, včetně konzervatoře, kterou směl Šotola dokončit až dva roky po válce. Patřil ke generaci, která „stavěla nový svět“, jak znělo v jedné dobové písni. O jeho autorských začátcích píší Vladimír Novotný a Milena Vojtková toto: „Šotolovy básnické začátky z poloviny 40. let jsou spjaty se spirituální tradicí české poezie předchozích desetiletí, umocněny existenciálním prožitkem světové války a protektorátu a zčásti inspirované i poezií Josefa Hory (příběh tkalce z Vysočiny v knížce Náhrobní kámen, monumentalistické sloky o válečné tragédii ve sbírce Čas dovršený). Bezmála po deseti letech se Šotola znovu představil sbírkami, napsanými v žánru proklamativní občanské lyriky a přihlašujícími se k politickému ideálu člověka vojáka a bojovníka s imperialismem (Červený květ), k tendenčně redukovanému krédu mladé, čisté duše (Za život).“ Této vlně nadšení novým světovým řádem pod zástavou Stalina tehdy podlehli mnozí, včetně těch později kaceřovaných (vzpomeňme Kunderův Poslední máj nebo Člověk zahrada širá, či Šiktancovy Heinovské noci nebo Pochodeň jara, a vedle mnohých dalších třeba i Holanův Dík Sovětskému svazu). Nového veršotepeckého vesla se chopili autoři různých kvalit, od těch vyloženě sloužících, jejichž jmény snad ani nebudeme obtěžkávat papír, až po autory v budoucnu přinášející díla znamenitá a trvalá (Kainar, Mikulášek atd.) Ale i u těch jejich raných děl probleskoval talent, který nešlo jen tak přetřít dobovou tématikou. U Šotoly si toho všiml třeba i takový Jaromír Nohavica, který v roce 1982 zhudebnil jeho osudovou báseň Dezertér (ze sbírky Za život, 1955) a odhalil v ní to podstatné, čím báseň žije: totiž dotek duše.
Procitání
„…a copak já ti dám, / copak já vlastně mám? // Studený pokoj, / vůni cihel a kmínu, / vítr do vlasů, / kamení, / hlínu, // odřené prsty, bláto na nohou, / voňavý horký život pod barevnou oblohou, // aspoň kus chleba a dobré slovo k němu, / město, ulici / bez parfémů, // věci trpké a hořké, poznanou lež, / zmačkaný papír, zlomenou věž, // hrnek, / lžíci, / aspoň pár bot, staré mapy, / vše co mě trápí. // vše co mi zbude, jednou, smrti vstříc, / svou pošetilost, málo, / skoro nic…“
Tyto verše pocházejí z básně Dary otce synovi ze sbírky Venuše z Mélu (1959). Ta vyšla už v době, kdy pomalu odkvétaly pomyslné rudé máky a šeříky díků komunismu a začaly všední starosti. Budovatelské nadšení bylo pomalu střídáno střízlivým pohledem na to, co jsme si to kolektivně způsobili. Tím nemyslím nějaké antikomunistické třeštění, nýbrž prostě civilní optiku, jíž se v literatuře říkalo „poesie všedního dne“. Autoři téhle linie se soustředili kolem časopisu Květen (Karel Šiktanc, Miroslav Florian, Miroslav Holub a d.), jemuž šéfredaktoroval právě Jiří Šotola. Pro českou poesii a kulturu vůbec to byla lázeň živé vody. Po ní teprve přicházely fenomény typu Plamene či Literárních novin. Bylo, metaforicky řečeno, pražské předjaří. Po Květnu pro Šotolu následovalo angažmá v časopisu Kultura a v již řečených Literárkách. V letech 1964 – 67 byl dokonce tajemníkem Svazu českých spisovatelů. A pak přišlo to, co nutně muselo. Zákaz publikování v roce 1970.
Po něm následovalo několikaleté publikační mlčení, protržené Šotolovým obratem k historické próze. To ostatně nebylo nic neobvyklého. Od současných témat se tehdy odvrátili i jiní velcí autoři, třeba Vladimír Neff nebo v jedné linii své tvorby Václav Erben. Viděli v historické próze příležitost, jak ukázat na věci dnešní skrze kulisy včerejší a předvčerejší. Však také čtenáři brzy porozuměli. Asi jako já tomu Kuřeti na rožni.
O věcech důležitých
„Vezmi verš jako šarlach,/ něco o lásce, o smrti nebo o vraným koni v aleji, / vypíchej ho na žhavo do plíšku, zkruť a zahrň to hlínou. / Můžeš přidat stín z netopýra, Ofeliinu písničku / a kapku karmelitánského gaistu. / Ale určitě / choď na to dýchat. // Koncem března vyroste-li / fazol, / je to dobré.“
Svrchu uvedená hříčka nese název Kterak rozpoznat báseň a pochází ze Šotolovy sbírky Co a jak (1964). Citujeme ji zde nejspíš proto, že ve vší své až surreálné imaginativnosti obsahuje velice jasnou a strohou logiku, k níž se Šotola propracovával básněmi ze 60. let. Básněmi dnes už pohříchu zapomínanými, ale takové jsou skoro všechny poetické klenoty těch dob. Naše doba jako by nepotřebovala paměť.
Někdy počátkem osmdesátých let se tehdejší státní televize odhodlala k nečekané věci: odvysílala několik dramat Jiřího Šotoly. Nejprve to bylo Waterloo, ekranizovaná divadelní hra z roku 1967, pak Julián odpadlík, původní televizní hra, 1982, dvojice her Smrt krále Václava IV. (1983) a Zikmund, řečený šelma ryšavá (1987, obojí v režii Jiřího Bělky). A také velmi působivá dramatizace Gorkého povídky O neopětované lásce, kde stárnoucí herecká primadona prochází dramatem poznání skutečnosti, která bolí. Už nevím, která z těch her mě – tehdy zhruba dvacetiletého, přiměla vyhledat autorovu adresu a napsat mu pár vět úcty a obdivu. Jiří Šotola mi odpověděl laskavě a přátelsky, to jsem ještě nevěděl, jak krátký kus života mu schází. Když jsem pak bydlel pár domů od něj, šel jsem se podívat na domovní zvonky, a vskutku, stálo tam jeho jméno. Musím přiznat, že jsem se ostýchal zazvonit. Pak už jsem to nestihl. Opustil nás 8. května 1989, jen necelý půlrok před událostmi, které by ho vysvobodily z jeho kleteb i klateb. Jestliže se on svobody nedočkal, pak svým čtenářům ji rozdával plnými hrstmi.
Poste restante, tak se jmenovala Šotolova sbírka z roku 1963. Z ní vybíráme jednu z básní – dopisů, třeba jako postscriptum. Za básníkem, který tu byl – a není. Který tu byl – a zůstal.
„Píšu Vám, Rózo, ve jménu / lásky, jež nás tu drží, nás, tak potřebné / ledačeho / krom – toť se rozumí – krom smrti, / píšu Vám v prachu na mezi, / tak se pozvolna vracíme na jisté adresy, které jsme neustále nosili s sebou, // fabrička v lukách tiše drnčí, / a přitom nenávratně jdeme k dosud nepoznané svobodě, kterou nám bude prožít, // vše je to trochu změtené, ale najednou se mi už nezdá, že Vám něco kradu, / když mám chuť říci, že jsem málem šťasten / z několika milovaných tváří, jež se mi promítají do chladnoucí zářijové krajiny, / z pomyšlení na všechno čekající jako bicykl opřený o zeď, / ba i z tamhletoho nádherného, jezerního, skořicového vlaku, / který mi ujel. // Musí to tady někde být.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
