Příběh je to smutný, nikdy se neměl stát a má řadu dalších konsekvencí. Zastavme se u jedné z nich. Reportáž upozornila na to, že bývalí pohraničníci před třemi lety postavili svému kolegovi pomník s nápisem „Položil svůj život při ochraně státní hranice v boji s nepřítelem“. A od té doby se o pomník vede spor, který výročí nešťastné události ještě vyostřilo.

Kdo byl vlastně padouch a kdo hrdina? Selhal pohraničník, který porušil přísahu složenou socialistické vlasti a vystřelil na svého velitele? Byl to skutečně nepřítel, jak se uvádí na pomníku? Anebo byl naším nepřítelem onen poručík, který aktivně podporoval komunistický režim? Člověk, který se podílel na obehnání části našeho státu ostnatým drátem, za kterým držel jeho obyvatele pod namířeným samopalem a s hrůzu nahánějícím psem? Člověk, který napomáhal tomu, že jsme nežili ve svobodné zemi?

Ta odpověď, přesto, že se asi nabízí, není úplně jednoduchá, není černobílá a hledá se stejně těžko jako třeba při posuzování činů bratří Mašínů. Tady jsme ji nenašli dodnes a asi už nenajdeme. Ale hodnotit oprávněnost pomníku zastřelenému poručíkovi můžeme lépe. Je tady, můžeme si jej prohlédnout, přečíst konkrétní nápis. Na šumavském Březníku jej vztyčila organizace Klubu českého pohraničí, bývalých pohraničníků, tedy lidí, kteří sloužili nesvobodě.

Z jejich – dá-li se to tak říct – práce nezbylo vůbec nic a z tohoto pohledu byl jejich život úplně zbytečný. Přesto i dnes najdeme na jejich stránkách slova jako „padl v boji proti třídnímu nepříteli“. A podle nápisu na pomníku byl nepřítelem i pohraničník prchající za svobodou.

Předseda klubu dnes upřesňuje, že to byl skrytý nepřítel. Myslím si, že takových skrytých nepřátel žila v tehdejším Československu naprostá většina. 

Byli to všichni lidé, kteří chtěli žít normálně, svobodně se bavit, volně cestovat, číst knížky a chodit na filmy, které by je zajímaly. Ale jen minimum lidí se odvážilo na svoji cestu za svobodou opravdu vykročit tak jako onen pohraničník.

Na vybudování pomníku přispěla i obec Modrava. Její starosta, kterého si dlouhodobě vážím za jeho postoje v mnoha šumavských sporech, říká, že obnovují různé pomníky, a že tedy podpořili i tento s vědomím, že jde o věc kontroverzní. A jako další vysvětlení dodává, že nejde o historii pohraniční stráže, ale o historii železné opony. Ovšem pomník poručíkovi Pohraniční stráže nebyl obnoven, ale nově postaven na očích veřejnosti.

Pan starosta správně říká, že jde o historii železné opony – ale tento pomník není připomínkou železné opony. Je připomínkou reprezentanta nedemokratického režimu a jeho represivní činnosti, ať už byly okolnosti jeho úmrtí jakékoliv. Od tragických událostí na šumavské hranici nás dělí 55 let. A od pádu režimu, který podobné události vyvolával a byl za ně tedy zodpovědný, uplyne za pár týdnů 25 let.

V této souvislosti není obhajoba existence pomníku v této podobě a na tomto místě jen jakýmsi nedorozuměním nebo nepochopením ale přímo provokací. Docela by mě zajímalo, co tomu všemu říká modravský rezident Zdeněk Bakala. V devatenácti emigroval do Spojených států tak jako onen pohraničník. A i když na rozdíl od něj nešel přes zelenou hranici, dnes zřejmě přispěl i ze svých daní na pomník člověku, který by jej ve své době jako nepřítele bez váhání zastřelil.

Přemysl Čech vám přeje vlídný den! 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.