Velká Albánie Těžko říci, jestli lze nazvat národ projevující se dlouhodobě paranoiou, xenofóbií a militantností národem militantním. Paušalizace je totiž nepřijatelná, i když se přímo nutkavě nabízí. Albánci snící o Velké Albánii mají územní požadavky vlastně proti všem svým sousedům. Proti Srbsku i za hranicí jeho kosovské provincie, proti Makedonii, a dokonce i proti Řecku.

Zejména posledních přibližně 25 let se Albánie nepokrytě snaží destabilizovat sousední země velmi aktivně. Vycvičila a vyzbrojila zločineckou organizaci UCK, doložitelně usvědčenou z páchání kriminálních a válečných zločinů, z šéfa banditů Hashiho Thaciho, mezinárodně hledaného zločince, se stal nejprve premiér, později dokonce i prezident uloupeného Kosova.

Dobře vyzbrojení a vycvičení teroristé z Albánie v početných kolonách napadají území Makedonie. Že by jejich snahou bylo ovlivňování politického vývoje, nedejbože přímo voleb zrovna v době, kdy se rozhoduje o vstupu Makedonie do NATO? Ale kdež...! Snad jen jakýsi, vlastně mezinárodní dohled.

Možná už nebude daleko doba, kdy balkánským banditům navleče EU vesty OBSE a vraždění (hlavně) Srbů dostane příslušný „hodnotový“ rámec. Teror se stane „humanitárním“, jak o tom snil i jistý bývalý kulisák.

Česká republika má s líhní albánského terorismu korektní vztahy.

Ráj všech mafií

Jistý představitel CIA kdysi uvedl: „My víme, že jsou to bastardi, ale jsou to naši bastardi...“. Lepší definice populárního narkostátu Kosovo nelze ani vyslovit.

Byla to totiž „Balkánská řeznice“, „Krvavá Marry“, ministryně zahraničí Madleine Allbrightová, která zlegalizovala Srbsku ukradenou provincii jen za účelem svých vlastních ekonomických zájmů, kdy se rozhodla „zprivatizovat“ místní energetiku.

Olíbala vášnivě mezinárodního teroristu Thaciho v době, kdy prokurátorka Mezinárodního soudu Carla Ponteová měla proti této zrůdě tolik materiálu, že by to stačilo na kilometry zatykačů a nekonečné množství doživotních trestů. Albrightové polibek měl však, jak se ukázalo, větší váhu a z bastarda se stal „náš“ bastard. Demokrat do morku kostí, potom premiér a dnes prezident, zločiny jako by se vlastně vůbec nestaly.

Ten nejotřesnější přitom spočíval v únosu 300 srbských obyvatel ze srbského území, jejich následná vivisekce při odebírání orgánů Thaciho „lékaři“, odeslání těchto „náhradních dílů“ bohatým západoevropským a americkým stoupencům „hodnot“, zavražděním. Celou akci osobně řídil dnešní kosovský „prezident“.

Nad takovým pojetím „ekonomiky“ by bledli závistí i ti nejvynalézavější pohlaváři SS, kteří se ve svých lágrech spokojovali s pouhým vylamováním zlatých zubů, stříháním ženských vlasů a vyráběním stínítek z lidské kůže.

I narkobyznysu se v Kosovu daří. Ono totiž spotřeba příslušníků námořní pěchoty USA na druhé největší světové základně není právě malá. A koneckonců – export chce taky své.

Snad i proto si kosovští vládci pekla právě v těchto dnech dopřávají neskutečný luxus a rehabilitaci svých vrahů tím, že se rozhodli zbudovat z nich regulérní armádu.

Česká republika má zásluhou Karla Schwarzenberga s Kosovem korektní, velvyslanectvími posvěcení vztahy.

S fašisty na věčné časy…?

Ukrajina si také zaslouží zlatým písmem provedný zápis v historii československé, dnes české diplomacie. Sice to zlaté písmo poněkud plave, ba se přímo ztrácí v potocích ruské krve, kterou kyjevští fašisté prolévají na východě této chrušťovovské státní uměliny, ale – jsou to prostě „naši bastardi“.

Státní převrat v potenciálně bohaté zemi finacovaly USA s EU ruku v ruce, najatí gruzínští střelci pomohli rozpoutat majdanské peklo, nacističtí pohrobci ochotni vraždit v Oděse, Luhansku i Doněcku přímo vyskákali z děr nejen na Ukrajině, ale i v Pobaltí či na Kavkaze, zkrátka všude, kde s nostalgickou slzou v oku vzpomínají na nacistické ideály Hitlera či Bandery.

I k nám do Čech se už novodobá osvěta dostala. Rudočerné banderovské třepetalky jsou k vidění i na protivládních (hlavně protiprezidentských) potlaších na Václavském náměstí, modrožluté fangle občas visívají bez následků z pražských domů. Děti ve školách pomalu uvykají tomu, že nás osvobodili Američané a obsadili Rusové.

S Ukrajinou má Česká republika vůbec ideální vztahy. Jen bývalý ministr zahraničí Zaorálek je v poslední době jaksi znejistělý…

S kým, anebo proti komu?

Všechny tři vzpomínané země nesou dnes jeden společný rys. Všude se připravuje velká válka. Válka proti Rusku. A my, Češi, bychom si měli uvědomit, že za posledních zhruba sto let jsme vždy začínali jako národ válku vinou poprvé státní politiky, podruhé však zradou národní reprezentace války vždy na té špatné straně.

A že jen díky hrdinství desetitisíců nezlomných a ochotných položit život za vlast, složitě prchajících z okupované země, složitě hledajících příležitost postavit se zlu se zbraní, jsme nakonec vždy skončili na té vítězné straně.

Do třetice to tak ale být nemusí. Ať co do začátku, tak i do důsledku. A zatím – zatím není vůbec jisto, jestli snad budeme na té dobré nebo špatné straně. Smluvně jsme totiž vázáni na tu špatnou stranu barikády.