Uplynulé týdny přinesly strach do afghánského Kábulu, jehož některé čtvrti lze po šestnácti letech západní okupace – spolu s Bagdádem -- považovat za největší pevnosti světa. Ve druhé polovině ledna skupina teroristů na několik hodit obsadila kábulský hotel International, v němž jsou ubytováni převážně cizinci, a programově cílila právě na ně. Výsledkem byla přes čtyři desítky mrtvých. Ještě před koncem ledna sanitka naložená výbušninami explodovala v obchodní čtvrti, v níž má své různé úřady i EU. Mrtvých bylo bezmála sto a zraněných více než sto padesát. Obětí mohlo být méně, kdyby se řidič sanitky odpálil hned u prvního, méně zalidněného armádního checkpointu, ale jemu se s průpovídkou o pacientovi spěchajícím do nemocnice podařilo projet až k checkpointu dalšímu, mezi více lidí. O pouhé dva dny později pětice mužů zaútočila na Vojenskou akademii v Kábulu a zabila nejméně 11 kadetů; už v říjnu vrazilo auto plné výbušnin do autobusu s kadety a zabilo jich tehdy patnáct…   

Afghánské bezpečnostní složky, ani po dlouhých letech nákladného amerického výcviku, nejsou s to podobným útokům předcházet, a to ani tam ve městech, které by zahraničním okupačním silám měly být považována za bezpečná. Afghánská válka je pro USA a jejich spojence z NATO včetně České republiky „nevítězná“ už mnoho let, ale právě týden na konci ledna připomněl, jak moc „nevítězná“ ve skutečnosti je. Paradoxním příkladem mohou posloužit například pochyby o tom, kolik mužů vlastně afghánská armáda opravdu má, nebo vysoké počty afghánských rekrutů, kteří dezertují z výcviku přímo ve Spojených státech…

Donald Trump v první reakci na sérii teroristických útoků v Kábulu vyloučil jakékoli vyjednávání s Talibanem; cynici by možná nadhodili, že se USA pro takovou diplomacii necítí příliš pevně v kramflecích. Možná je ale už na rozhovory ve skutečnosti beztak dávno pozdě, protože dosavadní západní taktika likvidace „vysoce postavených velitelů“ Talibanu vedla jen k tomu, že místa „starých“, ale zato „čitelných“ vůdců zaujímají mladší a radikální „kádry“, Taliban jako takový se tříští na bezpočet skupin a není ani jasné, do jaké míry se mnozí jeho aktuální velitelé cítí být loajální původnímu vedení, čili zda by rozhovory s Mullou Umarem a dalšími lídry „starého“ Talibanu mohly mít dnes ještě nějaký větší efekt na situaci přímo v terénu.

Nejspíš i proto se USA „bez nového nápadu“ uchylují ke staré taktice, která ale žádný úspěch nikdy nepřinesla, a svůj kontingent v Afghánistánu jen dále a dále posilují a jednu z bilionových válek plánují bez konce. Není bez zajímavosti, že jeden z mála amerických spojenců v regionu, Indie, která se chce opírat o Spojené státy ve svých sporech s Čínou a Pákistánem, americké straně pochlebuje a ještě ji utvrzuje, že vše co Washington v Afghánistánu dělá, dělá nejlépe, jak může. A Taliban ovšem mezitím otevřeně působí už na 70 procentech země a roste i počet obyvatel, kteří žijí na jím pevně ovládaných územích, zcela mimo jakoukoli kontrolu kábulského režimu.

Analýzy Trumpova projevu, jímž vyloučil jakékoli vyjednávání s Talibanem, poukazují na skutečnost, že jako vůbec první americký politik v souvislosti s afghánskou strategií použil pojem „porazit Taliban“, a současně nabídl svou jistotu, že budou Američané triumfovat. Taliban nicméně jen pokrčil rameny a konstatoval, že zodpovědnost za pokračování války a krveprolití tím plně padá na Spojené státy.

Přesouvají USA Daeš?

Faktem zůstává, že pokračování války si Spojené státy výrazně ztížily samy, a to přerušením spolupráce s Pákistánem, který ve finále zamířil k Číně a Rusku. Pákistánská tajná služba ISI spolu se CIA a za saúdské kdysi utvářela Al Kajdu k boji proti sovětské okupaci Afghánistánu, posléze pak nejenže po afghánské bitevní šachovnici tahala Talibanem a dalšími skupinami, ale Washington jí platil mimo jiné i za to, že dodávky zbraní i zásob včetně pohonných hmot pro americké a spojenecké oddíly v Afghánistánu mohly putovat přes pákistánské území. Ukončení vojenské spolupráce mezi oběma zeměmi tak může situaci vrátit do minulých let, kdy se konvoje NATO v Pákistánu „zničehonic“ stávaly terčem útoků a končily v plamenech…

Otázka zásobování se tím komplikuje. Geograficky i ekonomicky uzavřený Afghánistán závisí na tranzitu přes Pákistán, Írán nebo Rusko. Proti Íránu Trumpův Washington aktuálně vede aktivní kampaně, které by podle něj měly svrhnout tamní režim, Rusko zavřelo Severoatlantické alianci svůj vzdušný prostor pro zásobování okupačních oddílů v Afghánistánu už v roce 2015 a vzhledem k úrovni současných vztahů nelze – bez ohledu na občasné zprávy o vyjednávání o spolupráci -- předpokládat, že toto své rozhodnutí hned tak změní. Jedinou možnou alternativou zbývá trasa, která se točí ze severozápadního Afghánistánu do Turecka, a to přes Střední Asii, Kavkaz a Kaspické moře. Celá tato oblast je ale vystavena tlaku Ruska a Íránu, ani nemluvě o současném napětí mezi Tureckem a USA, které kvůli pokusu o vojenský převrat v Turecku z roku 2016 a současnému sporu o syrské Kurdy hrozí přerůst v otevřenou válku. Jinými slovy, ať bude Trumpova Amerika „znovu velká“ jakkoli, zeměpis prostě nepřemůže.

Nejspíš i proto se v Kábulu bez předchozího oznámení na konci ledna zjevil náměstek amerického ministra zahraničí John Sullivan a všemožně se snažil Trumpovu „přestřelenou“ averzi vůči Pákistánu napravovat – ani jednou se o Pákistánu nezmínil kriticky a mlčením přešel i tvrzení Kábulu, že nedávné teroristické útoky byly naplánovány právě v Pákistánu. Naopak, slíbil, že americký dialog s Pákistánem bude pokračovat, protože tato země „má být součástí řešení“. Čili, po zhruba měsíci USA svou politiku vůči Pákistánu otáčejí a podle všeho mu znovu začnou platit „za ochranu“, byť nově asi pod jinou hlavičkou, než byla ta o vojenské spolupráci. Ani tak ale nelze vyloučit možnost, že by se americké vojenské zásoby najednou začaly pohybovat po trasách "nové hedvábné stezky" a tím pádem i pod čínskou kontrolou.

Možná tedy platby opravdu znovu chodit začnou, otázkou především zůstává, co všechno ve skutečnosti zmohou. Pákistán, který v Afghánistánu tahá za mnohé nitky, podle všeho nemůže mít žádný velký zájem na tom, aby USA „porazily Taliban“, tím spíš, když má americkou politiku v Afghánistánu už dávno za zkrachovalou. A vzhledem ke vznikající nové regionální i mezinárodní realitě se Islámábád Spojeným státům může opravdu vzpírat a vyhánět sázky pořádně vysoko, protože americká strategie je bez Pákistánu a jeho spolupráce rovnou ztracená. Za Pákistán se aktuálně postavilo Rusko, které po moskevských rozhovorech náměstka ministra zahraničí Tasníma Aslama podpořilo „pákistánský úmysl proaktivně bojovat s terorismem a extremismem“ a nabídlo mu k tomu „praktickou asistenci“. Důležité je, že pojmem „terorismus“ není míněn Taliban, ale podle všeho oddíly Islámského státu (Daeše), které – pro změnu podle Íránu – USA po jejich porážce v Iráku a Sýrii prý přesouvají do Afghánistánu, aby navýšily tamní chaos a vytvořily si záminku pro nekonečnou vojenskou přítomnost v regionu. Mimochodem, podle ruských odhadů nyní v Afghánistánu bojuje až 10 tisíc teroristů z Daeše. Američany nenáviděný Taliban tak čeká citelné oslabení a tříštění sil, neboť Araby a jiné muslimy z řad Daeše totiž vnímá jako „invazní druhy“, úplně stejně jako západní okupanty. Přinejmenším do chvíle, kdy se Daeš, který už se mimochodem aktivně hlásí ke všem teroristickým útokům v Kábulu, pustí i do amerických oddílů a nastane skutečný „chaos totalos“. 

Čas hraje proti Washingtonu

Je očividné, že „afghánská nekonečná válka“ nemá – stejně jako v Sýrii nebo Libyi -- jiného, než politického řešení. Pokud bude Washington diplomacii dál odmítat, jen se prohloubí jeho rozpory s Evropou, která sice dál do Afghánistánu dál posílá své vojáky, ale ve stále menších počtech a se stále větší nechutí. Současně ale platí, že politické řešení konfliktu vynese Taliban do mocenských struktur, což musí být pro USA opravdu nepříjemná představa – neporazit vousáče v sandálech a s kalašnikovy a ještě je uznat coby součást vedení státu! Nicméně, čas je očividně na straně Talibanu (a Pákistánu), neboť je na USA, aby třebas během nadcházejícího roku předvedly nějaký vojenský a politický „sukces“, prokázaly, že kábulský režim není jen dysfunkční srocení lidí, kteří hrabou americké peníze, nemluvě už o uspořádání „demokratických a férových“ voleb, které Washington naplánoval na letošní, maximálně příští rok… Není pravděpodobné, že by se něco z toho mohlo naplnit, a tak se bude Washington stále více dostávat pod tlak, aby přiznal, že je ve slepé uličce a svůj dosavadní postoj přehodnotil.

A mezitím budou mít Pákistán, Čína, Rusko, Írán, Turecko, Katar a další země, které si „stále více rozumějí“, větší prostor pro rozvíjení diplomatických aktivit, které ve své podstatě – především kvůli stejným hráčům -- už dnes kopírují „syrský“ astanský proces. Stejně jako v Sýrii totiž i v Afghánistánu platí, že sousední země si americkou vojenskou přítomnost prostě nepřejí. A jejich tlak může být – pokud USA nenasadí rovnou jaderné zbraně – rozhodující.  

PS.

Je příznačné, že v březnu 2013 si Donald Trump zatvítoval „musíme okamžitě odejít z Afghánistánu“ a o devět měsíců později vyzval Američany, aby nedovolili „svým velmi hloupým vůdcům podepsat dohodu, která nás ponechá v Afghánistánu až do roku 2024 – se všemi náklady, které to bude stát. Učiňme Ameriku znovu velkou!“

PPS.

Například Německo začalo do nebezpečného Afghánistánu znovu vracet uprchlíky už loni na jaře. Od roku 2015 jich tak bez ohledu na riziko smrti nebo perzekuce, jak přiznává i sama EU, nuceně do vlasti putovalo přes 10 tisíc. Kábulský režim se v rámci „vyděračské“ dohody s EU zavázal, že bude uprchlíky přijímat, jinak přijde o finanční pomoc, aniž by ovšem byl s to zajistit vráceným lidem bezpečí.

Tereza Spencerová

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.