Rada bezpečnosti OSN odmítla v noci na dnešek kompromisní rezoluci, kterou s podporou Ruska předložilo Švédsko a která požadovala vyšetření víkendového „chemického útoku“ v Dúmě u Damašku. Proti rezoluci, kterou podpořilo dalších pět států, se postavily USA a Británie (plus Francie a Polsko). Už předtím USA a Británie zablokovaly obdobný text předložený Ruskem a Čínou. Spojené státy pro změnu nepochodily s rezolucí, která z chemického útoku vinila Sýrii a vyšetření událostí by nechala na mezinárodním orgánu, který by teprve začal v řádu měsíců vznikat, byť OSN svou vlastní Organizaci pro kontrolu chemických zbraní (OPCW) už má… Ta už podle všeho své vlastní vyšetřování v Dúmě zahájila, ještě tento týden by do Dúmy měly na pozvání Damašku dorazit dva týmy jejích inspektorů, ale není ani v nejmenším jisté, zda Západ na jeho výsledky počká.

Donald Trump by měl v těchto hodinách rozhodnout o „trestu“ pro Sýrii. Trest obvykle následuje po zločinu, ale neochota západních států zahájit okamžité vyšetřování jen dál zdůrazňuje otázku, zda byl vůbec nějaký zločin spáchán. A zdá se, že podle všeho nebyl, protože kromě fotografií a „filmíků“ od Bílých přileb a příslušných „drastických textů“ v mainstreamu nikdo nic doložit nemůže. Dúmou už několik dní jezdí ruská vojenská policie a ani v tamních nemocnicích nemůže najít žádné otrávené z „chemického útoku“, přičemž totéž říká i Červený půlměsíc nebo OSN. Koneckonců, možná to bylo jen kouzlo nechtěného, že americká velvyslankyně při OSN Nikki Haleyová při své plamenné tirádě obvinila to „monstrum Asada“ z toho, že ho „nešokují ani snímky dětí“…

Není bez zajímavosti, že obvyklý „zaručený“ zdroj všech zpráv ze Sýrie, Syrská observatoř pro lidská práva SOHR, která sídlí v prvním patře nad secondhandem v Coventry a působí i díky financím od MI6, byla tentokrát v mainstreamu „skoro přehlédnuta“, když také nepotvrdila verzi s „plynem“ – podle SOHR oněch skloňovaných 40 lidí zemřelo poté, co se na ně zřítil strop jejich krytu. Také tragédie, ale výsledný obrázek je zcela jiný.

Jinými slovy, vše nasvědčuje tomu, že se v Dúmě odehrála jen další z false flag operací, jejímž cílem bylo ukázat na „obvyklého podezřelého“ a nastartovat adekvátní sled událostí, tak nějak v duchu slavného citátu Carla Rovea o „impériu, které si vytváří vlastní realitu“ bez ohledu na fakta.

Tentokrát je to ale jiná situace, než když Colin Powell světu předkládal diapozitivy „prokazující“ existenci iráckých zbraní hromadného ničení. Tentokrát Donald Trump sám oznámil úmysl stáhnout ze Sýrie vojáky, což je v přímém protikladu k současným dramatickým prohlášením a pohrůžkám útokem. A co víc, americký prezident přinejmenším slovně zatím kráčí k otevřenému střetu s Ruskem, které varuje, že sestřelí všechny rakety směřující na Sýrii a zasáhne i všechna jejich odpalovací zařízení. Otázka odsunu ze Sýrie by tak pro Trumpa nabrala zcela novou formu.

Na druhou stranu je možné, že by útok na Sýrii pod falešnou záminkou mohl Trumpovi pomoci odvést pozornost od jeho domácích (a stále hlubších) problémů s různými vyšetřováními, byť i za cenu ztráty své voličské podpory. Totéž v zásadě platí i pro další potenciální účastníky aktuálně budované Trumpovy „trestné koalice“ – Emmanuel Macron by bez odvedení pozornosti musel například doma řešit vlnu stávek a o Therese Mayové, která se nutně potřebuje „vyskřípat“ ze „zázračně uzdravovací“ kauzy Novičok, ani nemluvě. I když, nezdá se, že by nová „koalice“ byla z nejrozhodnějších, neboť Francie ujišťuje, že „netouží po eskalaci“ a že její politika vůči Sýrii nijak neohrozí plánovanou květnovou Macronovu cestu do Moskvy. Dokonce i Londýn odmítá útočit na Sýrii bez důkazů, že k nějakému „chemickému útoku“ v Dúmě opravdu došlo. Ochotu „jít do boje“ podmínečně vyjádřil i saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán, který se topí v domácích i zahraničních problémech, tápe v pokračující agresi proti Jemenu a v Sýrii přišel o své poslední „bojovníky“, a to až potupným způsobem – džihádisté z Džajš al Islam museli po evakuaci z Dúmy do Džarábulusu u tureckých hranic odevzdat „tureckým“ džihádistům i své osobní zbraně a jsou jim tak vydání na pospas.

Ke kárné koalici se vcelku pravděpodobně přidá Izrael, který svou první salvu „tohoto kola“ proti Sýrii a Íránu fakticky vypálil už v sobotu. Právě Izraeli a americkým jestřábům, kteří svorně odmítají vizi Trumpova odchodu ze Sýrie, přitom víkendový „chemický útok“ a související posun na hranu války posloužil nejvíc. Je přitom příznačné, že izraelský nálet na Sýrii byl zprvu připisován Spojeným státům, nicméně vzápětí Rusko ukázalo na židovský stát. A to je důležitá „novinka“: Rusko až dosud k izraelským náletům na íránské či hizballáhovské cíle v Sýrii mlčelo, což podle všeho ukazuje na existenci příslušné dohody mezi oběma státy. Ta už ale nejspíš neplatí, z čehož plyne, že izraelský premiér Netanjahu, který mimochodem rovněž potřebuje odvádět pozornost od svého obvinění z korupce, neodhadl míru ruské tolerance. A to může mít pro Izrael zásadní geopolitické dopady.

Izrael si zvykl na to, že není v roli pouhého pozorovatele reality, ale že ji sám aktivně (spolu)vytváří. Nový vývoj v Sýrii může ale židovský stát k pasivitě prostě donutit – americký útok, kterého by se zúčastnila i Saúdská Arábie a Izrael, by totiž destabilizoval Sýrii, ale současně by podle všeho zaktivizoval všemožné šíitské síly v čele s Íránem, který už nyní avízuje, že víkendový izraelský nálet, který zabil několik íránských vojáků, nenechá bez odpovědi. V takovém případě by se válka ze Sýrie rychle přelila přes hranice, USA by se dříve či později musely postavit Íránu a chybný kalkul jestřábů, byť na přání Izraele, by se proměnil v novodobou variantu řecké tragédie.

Jinými slovy, rozpoutání války je ten nejhorší možný nápad hned z mnoha důvodů a nejen kvůli tomu, že by roznětkou dalšího konfliktu měl být jen další výmysl. Možná si to někteří z „kárných“ útočníků uvědomují, alespoň někde ve skrytu duše.

Tím spíš, že „trestné nálety“ v praxi nic nezmění na faktu, že Bašár Asad v sedmileté válce kráčí k vítězství a uznávají to i sami útočníci. Na to, aby jeho režim svrhli třebas podle „libyjského modelu“, museli by v rámci masivní intervence, k níž se neodhodlali sem uplynulých let, do Sýrie vyslat i početné pozemní jednotky, což ale přinejmenším z pohledu evropských i saúdských „koaličníků“ nevypadá nijak pravděpodobně. Trump by tak ve válce zůstal sám, s Izraelem, a nedosáhl by ničeho než ještě většího a nepředvídatelnějšího chaosu. A to zase není v zájmu Trumpovy „Ameriky především“, nemluvě o tom, že už vede „obchodní válku“ s Čínou, balancuje na hraně jaderné války s Kimem, pokračuje v nekonečné válce v Afghánistánu, pomáhá Saúdům vracet Jemen bombardováním do středověku… A hlavně, Putin ho varoval, že opakování „Libye“ nedopustí.

Tož zaútočí Západ na Sýrii? Nezaútočí? A pokud ano, bude to obdoba alibistického útoku z loňského dubna? Nebo se svět blíží k další velké válce?

Uvidíme. Asi už brzy. 

Tereza Spencerová

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.