Zapomeňme na historii. Kujme pikle, pikle kujme, lakujme tanky a spekulujme…

Dlouhá léta stával v Praze sovětský tank IS-2. Dlel na kamenném piedestalu na náměstí Kinských (za ČSSR – náměstí Sovětských tankistů). Ano, nebyl to „tamten“ první tank T-34 označený onou číslicí „23“, který měl jako první vjet do Prahy. Nyní dokonce slýcháme stanovisko, že příjezd Rudé armády nemohl mít stejně valný význam, neboť Prahu osvobodili přece Vlasovci – respektive příslušníci Ruské osvobozenecké armády (ROA).  Tento názor je ovšem bizarní, protože vojáci ROA operovali v uniformách wehrmachtu a byli v inkriminovaný moment pod přísahou Adolfu Hitlerovi a jeho nacistické říši.

Řekněme rovnou, že mainstreamová média nevidí 50 000 zabitých sovětských vojáků Rudé armády (SSSR), kteří padli při osvobozování Prahy v květnu 1945. Zajímají se právě o dodnes diskutabilní Vlasovce v uniformě wehrmachtu. Bylo by slušné říci, že v případě ROA šlo o vojáky, kteří původně skládali slib SSSR; vojenský slib je předmět cti. Vlasovci později v běhu událostí přísahu opakovali. Nyní přísahali nacistickému Německu. V konečném součtu svých činů se projevili tak, že jsouce v německých mundůrech, začali květnové Praze pomáhat tím způsobem, že zahájili palbu do svých druhů ve zbrani – jiných vojáků wehrmachtu. Řečeno sportovní terminologií: jali se rozdávat góly do vlastní branky. Není divu, že pár míčů dokázali zaskočeným nacistům vsítit.

Nabízí se tedy otázka, proč Pražané nepostavili pomník vojákům wehrmachtu, když je tedy osvobodili? Je tato úvaha přitažená za vlasy? Měli Vlasovci na sobě německé uniformy, nebo neměli? Bohužel, měli. Inu, dobrá. Pražané nezhotovili Vlasovcům vojenský pomník před revolucí 1989, jelikož snad měli strach z komunistů. Proč se tak nestalo poté? Proč na náměstí Kinských po roce 1989 nezaujal své čestné místo například nacistický Tiger? Proč se tak nestalo dosud?

Na současné Ukrajině byl 1. června 2017 radními města Kyjev schválen návrh, o přejmenování třídy sovětského generála Vatutina. Nyní bude kyjevská třída zasvěcena Romanu Šucheviči, který, stejně jako S. Bandera, prokazatelně kolaboroval s nacisty, zcela pak obdobně, jak to činili Vlasovci. Tohle všechno byli lidé, kteří ve chvíli, kdy se to Němcům hodilo, dostávali zelenou, při prosazování nacistických plánů. Vynikali krutostí, která zarážela samotné nacisty. EU k tomu mlčí. Už i v Pobaltí dnes pochodují výroční průvody s hořícími smolnicemi, stejně jako na Ukrajině, a nostalgicky vzpomínají na jednotky SS. V Lotyšsku mají Waffen-SS už opravdu i pomník. Kolik tedy chybí, aby podobná logika zachvátila vědomí Pražanů? Jak moc tomu pomáhá „růžový smíchovský tank“, který je nyní vláčen ulicemi Brna? Nikdo nechce přikrašlovat politiku SSSR, nicméně za sovětské okupace ČSSR se nežilo vysloveně jako za německého Protektorátu, ani na Prahu nepadaly bomby. Jde spíše o tu logiku, že se ČR (v rámci NATO) účastní ve světě vojenských operací (přímo či svým politickým souhlasem), které místí obyvatelstvo považuje za okupaci. Zde máme na mysli například bombardování Jugoslávie 1999 a předešlé události na Balkáně. Jinými slovy, ztrácíme dnes kredit, máme-li chuť natírat historický sovětský tank narůžovo.

Kdo proti komu bojoval? Kdo proti komu válčí?

Kupříkladu na Ukrajině byly před rokem 2014, dost dlouho před „krymskými událostmi“, rozkopávány hroby sovětských vojáků, jak vidíme, byly a jsou systematicky ničeny historické památníky vojákům Rudé armády, kteří, jak ovšem tvrdí litera Atlantické charty (1941), byli spojenci Západu ve válce proti Hitlerovým nacistům. Norimberský proces dále konstatoval, že ve druhé světové válce nepřítelem (tedy i nepřítelem Čechů, Pražanů, Brňanů…) nebyli vojáci Rudé armády, tanky T-34 ani IS-2, ale lidé v uniformách wehrmachtu, jejich veškerá technika a hlavně ideologie, počítající s vybíjením celých skupin, etnik a ras. Lidé v uniformách wehrmachtu se běžně fotili s mrtvolami jimi popravených lidí (odpůrců…), nacistická ideologie z kostí lidí připravovala mýdlo a z lidské kůže kabelky. Tank IS-2, který stával na nynějším náměstí Kinských, nebyl na svém místě omylem. Na omylu jsou ti, kteří jej natřeli narůžovo.

Pseudoumělecká magoriáda Davida Černého, chuligánství, oportunismus a zbabělost

Na rty se doslova tlačí otázka, proč svou oduševnělost neprojevil David Černý před rokem 1989. Proč na ten komunistický památník nevylezl před Listopadem, a nenatřel to tanku IS-2 (IS jako Iosif Stalin) tím nejférovějším způsobem, pokud měl onu potřebu? Mohl jej přebarvit ještě za hlubokého socialismu, jak se říká: za bolševika, za totáče, za komančů… Ale David Černý si počkal, až to bude bezpečné. Sice měl po svém „hrdinském“ kousku (1991) nějaké oplétačky s policií (VB), ale svezl se na vlně polistopadové euforie, jako surfař na příbřežní vlně, na níže se nedá utopit. Poslanci z roku 1991, kteří se přidali k Davidu Černému (nomen omen) a kteří to tanku vytmavili, když naň nanesli další vrstvu růžové, využívali své poslanecké imunity. Věděli, že nepřijdou o své levné obědy v poslanecké restauraci, věděli, že nevyfasují pruhovaná trička a pár okovů.

Tank IS-2 byl v té době národní kulturní památkou. Byl symbolem 50 000 mrtvých sovětských vojáků, byl symbolem obětí nacismu, byl symbolem potření těch, kteří nesou odpovědnost za holokaust, genocidu lidí, snahu vymýtit celé národy! Jak David Černý, tak patnáct poslanců Federálního shromáždění, využili nejsnadnějšího způsobu, kterak si opatřit rychle a levně slušné společenské PR. Nikdo z nich si zřejmě neuvědomoval, že přispěli k tomu, aby se novodobý nacismus mohl znovu začít klubat na svět. V daném případě jej katalyzuje čiré ignorantství. Nebo „umělcům“ někdo přece jenom zaplatil? Novodobý nacismus se narodil v devadesátých letech i u nás a měl tehdy „růžovou prdýlku“.

Možná se David Černý, snad nevědomě, rozhodl zmást vnímatele, když osázel Žižkovský vysílač černými batolaty. Nebo jde o alegorii procesu, který začíná růžovým tankem a končí Majdanem na Ukrajině (násilným státním převratem, s nímž nemá současná EU žádný problém)? Ve světle řečeného se zdá být zvláštním, proč EU vadily ve Finsku na začátku dvoutisících let pěnové pusinky, které měly na kartonovém obalu dva líbající se černoušky na pozadí slunce? Tato laskomina byla EU zakázána pod příbuznými názvy „Polibky černoušků“ SUUKKOJA (NEGERKÜSSE)… Zato novodobé násilné státní převraty (oranžové revoluce) jsou vlastně v pořádku. Konečně, jde o docela zajímavou show, již je třeba podpořit sušenkami, hlavně, aby na biskvitech nebylo napsáno nic o černoušcích. To jen bůh David Černý si může dovolit, dle známého quod licet…, hodit do mixéru různé druhy šovinismu a nechal je ztvrdnout ve tvaru chcíplého koně Václava IV. Tank IS-2 vlastně nedopadl ještě nejhůř.

Měl stát na podstavci Gončarenkův T-34, jenž dostal zásah na Klárově? Kolik známe památníků vítězství ve formě šrotu?

Nelze se divit Sovětům, že si přáli, aby je na bývalém náměstí Sovětských tankistů reprezentoval dobře vypadající tank, který by se mohl „líbit“ ještě alespoň příští generaci. Ostatně jedná se o symbol, který odkazuje na Rudou armádu a její vítězné tažení proti nacistickému Německu, resp. ve spolupráci s jinými spojenci, kteří mají dost reklamy i bez tohoto článku. Z logiky věci proto na podstavci nemusel stát autentický T-34, což by ale, jistojistě, bývalo bylo lepší. Nebuďme však cynici. Kolik památníků s vystavenými T-34 máme ke dnešnímu dni v České republice. Snad jeden jediný v obci Starovičky (5 km od Hustopečí).

Tančit na hrobech – obřad jest barbarský

Zostouzení hrobů vojáků Rudé armády na Ukrajině, pomalovaný tank IS-2 v Praze v roce 1991, který je záměrně v tomto „zbarvení“ udržován dosud (2017), je barbarské tančení na hrobě zavražděných, zabitých lidí nacisty ve druhé světové válce. Růžový tank z Prahy, který je nyní potupně exhibován na Komenského náměstí před katedrálou (v rámci akce Moravské galerie) a s nímž si fotí turisté svá selfíčka, je ostudou myšlení těch, kteří jej do této role dostali a nutí v ní setrvávat. Až si tito lidé uvědomí, odkud dnes přichází reálné hrozby, nezbývá než doufat, že se zastydí a jejich tváře se pokryjí kajícným nachem.

Tank IS-2 je reálný tank druhé světové války, který se účastnil jiných válečných operací, i když ne přímo osvobozování Prahy. SSSR ztratil ve válce 13 milionů vojáků. Byli mezi nimi i ti, kteří si zasloužili a také dostali ocenění za svůj vklad i osobní oběti v boji s nacismem. Zbabělost některých politiků i umělců v ČR se projevuje v tom, že se nezdráhají natřít tank na růžovo, když je to bezpečné – to umí, umí to bez debat a skrupulí. Troufnout si a postavit srovnatelný památník Vlasovcům, na to jim zřejmě už ale nestačí odvaha, či jim v tom brání poslední zbytky slušnosti. Je zajímavou otázkou, za čí peníze je IS-2, toho času v Brně, udržován růžový. Má být natřen drahou antikorozní růžovou. Že by „za královské ti-ti-ti?“

Stejně je to prima, že jsem pink, pecku dal mi umělec, co není flink…

Na co myslel David Černý, když obcoval s růžovou štětkou v poryvu kreativní vášně v roce 1991? Možná měl na uších sluchátka od starého Walkmana, v nichž mu hrál hit Ilony Csákové z devadesátých let: „Kdekdo se na mě usmívá a to tu zvykem nebývá, i když to není na camping, stejně je to prima, že jsem pink, že mám sukni růžovou. Tydydydududypdyp.“ A pokud ne tuto píseň, pak už snad jen… „Ten kdo v noci vtéká jako každej den, vím, že někdo zbarví černej sen, sen zmoklej jako dnešní den. Po kterém
Š Š Š, Š Š Š, Š Š Š Š Š Š Šepotám!“

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami