Zvolený americký prezident Donald Trump, kterého ještě čeká nelehká zkouška v podobě hlasování kolegia volitelů, musí svou vládu budovat už teď, a tak nepřestává překvapovat výběrem svých spolupracovníků. Například výběrem šéfa Agentury na ochrannu na ochranu životního prostření EPA. Má jím být Scott Pruitt, ministr spravedlnosti z vlády olejářské Oklahomy, který byl tvrdým kritikem této agentury a soudí se s ní kvůli údajnému zneužití jejího mandátu.

Pokud jde o ty soudní bitvy, má šanci je vyhrát, protože prezident Barack Obama nedokázal protlačit zákony na ochranu klimatu přes Kongres ovládaný republikánskými popírači lidského vlivu na klimatické změny. Sáhl proto po nástroji, který spadá pod jeho exekutivní pravomoci. Nařídil změnu parametrů, podle kterých bude EPA sledovat dodržování Zákona o ochranně čistého ovzduší, a zahrnul tam i limity oxidu uhlíku a skleníkových plynů.

O to samozřejmě může vzniknout spor. Ale aktuálnější je spor o to, nakolik je Trumpovo personální rozhodnutí namířeno proti ochraně klimatu a co skutečně mohou jeho federální zásahy doopravdy změnit. Tady může hodně napovědět právě ona Obamova bezmoc. Podobně to může dopadnout i v negativním směru.

Pokud jde o skutečné záměry zvoleného prezidenta Trumpa, něco jiného o nich napovídá předchozí schůzka s bývalým viceprezidentem Al Gorem, který za vlády prezidenta Clintona zápas o ochranu klimatu zahajoval. Trump se setkal také s hercem Di Caprio, další osobností v čele klimatického hnutí. Po těchto schůzkách nicméně rozhodl o návrhu Pruitta do čela EPA.

Ponechme stranou, že Trumpovy personální návrhy musí projít schvalováním v Senátu, kontrolovaným zástupci té části Republikánské strany, která je k Trumpovi takříkajíc ve vnitřní opozici. Důležitější je, že rozvoj obnovitelných zdrojů a útlum uhelných elektráren v USA už dávno nezávisí jen na nějakých předpisech, ale je hnán logikou technologického pokroku a nástupem nových průmyslových sil. A těm patří ekonomická budoucnost i bez podpůrných paragrafů. Například uhlí se už nedá pomoci, když nové těžební technologie – byť s nemalými důsledky na životní prostředí – otevřely ložiska břidlicového plynu a ropných písků a umožnily, aby USA svou produkcí předehnaly i Saúdskou Arábii. Uhlí se propadlo, protože narazilo na levnější konkurenci. Spotřebu fosilních paliv snižují i obnovitelné zdroje.

Ani ekonomie není všechno, jde totiž o život

Sám Trumpův kandidát na vedení EPA připomíná, že v Oklahomě je 15 procent elektřiny vyráběno větrníky. Tvrdí, že i on sám má zájem na čisté vodě a čistém vzduchu, ale chce rozbít představu, že Washington ví nejlépe, co se má v jednotlivých státech Unie dělat. Fakt je, že nositelé environmentálního pokroku žijí hlavně v Kalifornii nebo ve státě New York, daleko od ideologicky zaseklých zákonodárců ve washingtonském Capitolu.

O vznikajícím poměru sil hodně napovídá také zpráva z minulého týdne, podle které jedna z největších společností Spojených států Google chce napájet všechna svá obrovská datová centra výlučně z obnovitelných zdrojů, ať už si tu elektřinu nakoupí, nebo ji vyrobí sama. Vyvrací názor, a že na pouhé obnovitelné zdroje spoléhat nemůžeme? Jen zčásti. Ani Google se zatím neobejde bez toho, že do sítě, ze které bere svou zelenou elektřinu, jsou zapojeny i zdroje, které jí poskytují systémové služby zabraňující kolísání a výpadkům.

Avšak ani ekonomie není všechno, jde totiž o život. Čteme o tom v knize Unprecendented Climate Mobilisation, kterou v minulých dnech vydali Elisabeth Woodworthová a David Ray Griffin (Clarity Press, Atlanta 2016). Jsou přesvědčeni, že tomu nejhoršímu můžeme zabránit jen pokud přistoupíme k přezbrojení průmyslu a společnosti pro bezuhlíkovou ekonomiku s takovým mobilizačním nasazením, jaké pamatujeme z časů druhé světové války.

Ano, teď už nejde o pouhou udržitelnost, ale o globální přežití, píše v předmluvě Peter Carter, jeden z vědců, který se podílel na finalizaci poslední zprávy Mezivládního panelu pro klimatické změny IPCC. Má v ruce nová tvrdá data, proto mu věnuji větší prostor. Upozorňuje, že v říjnu letošního roku byl klouzavý průměr globálních teplot za uplynulých 12 měsíců vyšší o 1,3 °C oproti výchozímu období na začátku průmyslové éry. Když si připomeneme, že pařížské dohody o klimatu definovaly jako relativně bezpečné zvýšení globálních teplot o 1,5 °C, moc bezpečného už nám tam nezbývá.

Pařížské závazky je možné prosadit jen domácími politickými opatřeními

Carter dále upozorňuje, že více než 90 % tepla, který je na Zemi zachyceno skleníkovými efekty, končí ve světových oceánech. Co udělá později, nevíme. Teď však vse k tomu přidává i chemický vliv vyššího množství oxidu uhlíku v atmosféře, takže kyselost oceánů vzrostla na úroveň jaká tu nebyla 20 milionů let. Prožíváme jakýsi podivný návrat do hluboké minulosti. Také teplotu, která zavládla v posledních 12 měsících, lidstvo naposledy poznalo předtím, než opustilo svou nejstarší domovinu v Africe.

Zvyšování teploty a kyselosti oceánu vytváří v hlubinách obrovské mrtvé zóny. Něco podobného se odehrává i na souši a uvádí do pohybu klimatické uprchlíky. Oteplování přitom zrychluje, protože zdrojů je víc a působí kombinovaně. Poslední výzkumy ukázaly, že druhým nej větším zdrojem globálního oteplování jsou saze v ovzduší.

Ani na souši přitom neexistuje mnoho druhů, které jsou schopny dlouhodobě přežít zvýšení teplot o více než 1,5 °C. Například děti dnešních čtenářů by už nemusely v přírodě potkat slony africké, píše Carter. Upozorňuje, že to, na čem se státy v loňském prosinci v Paříži dohodly, jsou jen dobrovolné závazky. Navíc tyto závazky nestačí, potřebovali bychom snižovat skleníkové emise o 3 procenta ročně (v Česku jsme se zatím nedokázali dohodnout ani na polovičním tempu).

Pařížské závazky je proto možné prosadit jenom domácími politickými opatřeními. Jaká by měla být? Na prvním místě je to zrušení dotací fosilních zdrojů, dotací, které jsou často skryté a mají podobu i toho, že škody, které tyto zdroje způsobují, platí někdo jiný. Podle výpočtů Mezinárodní energetické agentury jsou dotace fosilních zdrojů pětkrát vyšší než dotace zdrojů obnovitelných.

Fosilní zdroje by proto měly být zatíženy plnou úhradou skutečných nákladů. Jak toho dosáhnout? Zavedením uhlíkové daně u zdroje, doporučuje vědec. A společnost by si měla plně uvědomit smrtelné nebezpečí klimatických změn. Skutečně nezbývá nic jiného, než přistoupit k nápravě s nasazením, jaké jsme nepoznali od druhé světové války.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele