V té souvislosti mě zaujal článek na České justici (ZDE), který nadpisem jinak objektivního pojednání může v čtenáři navodit dojem, že soud žadatele potrestal za to, že „ se bránil a žádal o přerušení trestu“ a tím se připravil o nárok na podmíněné propuštění. Článek tak působí dojmem nesmělého pokusu o ovlivnění stížnostního soudu, který bude projednávat stížnost neúspěšného žadatele.

Autor Petr Dimun správně uvádí, že „Janoušek přitom splnil všechny zákonné předpoklady a k návrhu se připojil i ředitel Vazební věznice v Ruzyni“. Jeho podrobný výklad pak ale dokazuje, že se soudním rozhodnutím se sice nemusí každý ztotožnit jako se správným, ale lze je pochopit. Soud zřejmě pochybuje, zda Roman Janoušek splnil skutečně všechny zákonné předpoklady, když tím nejdůležitějším je ztotožnění odsouzeného s trestem. Žadatel dosáhl přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů, což jistě nebylo snadné a jednoduché. Strávil pak na svobodě 1.979 dní, během nichž se několikrát nechal přistihnout při jednání, jež dle mínění státního zástupce a soudu nebylo přiměřené jeho deklarovaným zdravotním potížím. Soud to vykládá jako nedostatečné ztotožnění s trestem či nedostatek pokory. Nevoli projevoval zejména státní zástupce.

Jako představitel spolku Chamurappi jsem se zúčastnil třinácti řízení o podmíněné propuštění, z nichž ve dvou jsme neuspěli. Čtyřikrát jsme působili u „Janouškova“ Obvodního soudu pro Prahu 6. Třikrát jsme uspěli hladce, jednou až cestou stížnosti Městskému soudu v Praze. Nemám dojem, že by tento soud byl vůči žadatelům vysloveně nepřátelský.

Nalézací soud možná mohl vzít do úvahy ve prospěch žadatele skutečnost, že se musel vypořádat s nepříjemným zážitkem návratu do vězení po dlouhém pobytu na svobodě, prominout mu údajně nevhodné chování během přerušení výkonu trestu a odměnit jej propuštěním. Ale z popisu na České justici lze vyvodit, že státní zástupce by rozhodnutí o propuštění Romana Janouška určitě napadl stížností. V takovém případě je pro soudce přijatelnější žádost zamítnout a přenést odpovědnost na stížnostní soud. Naděje žadatele na nevyhovění stížnostního soudu státnímu zástupci by byla menší než naděje na úspěch jeho stížnosti proti usnesení nalézacího soudu. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo předjímatelné. Nebýt toho, že ústřední postavou příběhu je veřejnosti známý žadatel, celá kauza by nestála za novinářskou pozornost.

Již vyšla „papírová“ verze mé knihy ŠKŮDCI V TALÁRU, dosud dostupné pouze v digitální podobě. Knihu jsem zasvětil památce dobrého člověka JUDr. Pavla Kučery. Předmluvu napsala Alena Vitásková. Její obsah je trestí zkušeností a poznatků, postupně získávaných téměř 20 let v půtkách s orgány činnými v trestním řízení, které nekorektním vedením řízení poškozují obviněné. Zvlášť zajímavé „škůdce“ uvádím s plnými jmény, jejich oběti až na výjimky pouze s iniciálami. Kniha je dostupná v knihkupectvích nebo přímo u vydavatele OLYMPIA na adrese sklad@iolympia.cz nebo info@iolympia.cz.