Evropská federace novinářů se intenzivně zabývá aktuálním soudem několika novinářů v Turecku. Můžete nám k tomu říci něco bližšího?

V Istanbulu, jedná se o turecké noviny Cumhuriyet, bylo obviněno 17 novinářů a jejich vedoucích politickým a smyšleným způsobem za vytváření a podporování takových přístupů v článcích, které by se prý mohly ztotožňovat s teroristickými hnutími. Tito lidé nyní čelí hrozbě až 43 let vězení. Kvůli důležitosti této kauzy se zapojilo velké množství mezinárodních vydavatelských a mediálních organizací a projevilo velmi důraznou solidaritu. Jako prezident Evropské federace novinářů jsem se účastnil mezinárodní delegace a setkal se s kolegy soudně stíhaného štábu z Cumhuriyetu a připojil se k jejich pochodu k soudní budově. Průvod byl pod ochranou policie. Přál bych si, aby byla svoboda tisku v Turecku také tak chráněna. Před soudní budovou se společně shromáždilo téměř 1000 lidí – kolegové, členové rodin, novináři, politici včetně těch z Evropského parlamentu, zastánci lidských práv a zástupci mezinárodních organizací. Zprávy o solidaritě, veřejná prohlášení a vypuštěné „balóny svobody“ ukázaly tureckým úřadům, že je svět sleduje.

Uvnitř soudní budovy se chtěly stovky lidí dostat do soudní místnosti a byla to otázka téměř malého boje prodrat se do místnosti s pouhými 150 místy k sezení. Mnoho lidí muselo zůstat venku. Bylo to extrémně dojemné vidět a slyšet lidi, první stojící na zemi a za nimi na židlích, jak aplaudovali 17 obviněným, když byli přivedeni k soudu. Jeden po druhém, všech 17 novinářů a ostatních členů novinářského týmu, začali se svou obhajobou trvající pět dní. Namísto tradičních obhajob všichni zhotovili společnou obžalobu, aby ukázali, jak vykonstruovaná a politická jsou jejich obvinění, která nikdy neměla být projednávaná u soudu.

Jak může být novinář obviněn z novinářské zvědavosti? Soud nemá právo rozhodovat a vydávat stanoviska ke článcím v novinách. Obhájci a jejich právníci uvedli, že jim nebylo dovoleno vzít si s sebou některé své osobní poznámky a knihy do soudní místnosti. Nyní čekáme na rozsudky, doufáme ve zproštění obvinění. Mezitím jsou zadržení novináři pod zámkem bez možnosti přístupu k médiím mimo několika mála novin. Kontakt s příbuznými je jen na jednu hodinu týdně, a to ještě přes skleněnou stěnu mezi nimi.

Všechny požadavky na propuštění novinářů byly až do současnosti systematicky zamítnuty s absencí jakéhokoli vyjádření. Zastánci novinářů se obrátili na Evropský soud pro lidská práva. Jenže ten nemůže začít s případy před jejich ukončením v Turecku a než se turecké úřady vyjádří k zásadním otázkám. Tato „hra“ může trvat několik let, a proto mezinárodní organizace urgují Evropský soud, aby jednal aktivněji.

Jak se zdá, režim prezidenta Erdogana má daleko k demokracii západního světa. Přesto EU stále koketuje s myšlenkou přijetí této země. Jaký na to máte názor?

EU by měla být mnohem neústupnější ve svých jednáních s Tureckem, co se týká svobody tisku a ostatních lidských práv, a měla by použít potřebné prostředky k donucení Turecka, aby respektovalo naše hodnoty.

Při mediálním zájmu o projednávání situace v médiích v ČR, které proběhlo v Evropském parlamentu, se tam hovořilo také o těžké situaci novinářů v Bulharsku, Rumunsku a Makedonii. Můžete nám říci něco o situaci tamních médií a jak se tomu snaží Evropská federace novinářů pomoci?

Média ve východní Evropě jsou pod politickým tlakem, především pak v jednotlivých veřejnoprávních médiích, která se politici snaží ovlivnit. V mnoha zemích, jako jsou Polsko, Maďarsko a některé státy Balkánu, vlády stále jednají, jako by veřejnoprávní rozhlas byl státním médiem. Tato média musí být nezávislá, vždyť jsou financována z místních daní a poplatků každého občana. Říkám, že klíčem ke svobodě v médiích je princip „délky paže“. Nebo by mělo být možné stejně jako v České republice, aby ministr kterékoli vedoucí strany vlastnil média bez ohledu na to, zda se jedná o hlavní sdělovací prostředky či nikoliv.

Evropská federace novinářů zahájila iniciativu k zaměření se na konflikt mezi médii a politikou na základě diskusní knihy, která se bude připravovat tento podzim. V únoru příštího roku se uskuteční velká konference v Gdaňsku. Organizovat ji budou společně Evropská rada, Evropské centrum tisku a mediální svobody, Skandinávské novinářské centrum, město Gdaňsk a Pomorský region. Doufám, že bude mít příznivý dopad a dostane se i mezi občany.

Za několik málo měsíců začnou u nás parlamentní volby a i přes moratorium ve veřejnoprávním rozhlase se politici budou snažit ze všech sil se nějak prosadit i tam. A to nehovořím o komerčních médiích. Co byste českým novinářům poradil a vzkázal?

Nejlepší cesta k veřejnoprávnímu rozhlasu a novinářům bude, zůstat profesionální a zvídavý a zachovat nekompromisní etické standardy a novinářskou kvalitu.

Při ministerstvu vnitra vznikl úřad, jakési „ministerstvo pravdy“, které sleduje hoaxy a pravdivost médií. Už nyní je veřejným tajemstvím, že v rodícím se seznamu médií „závadných pro stát“ jsou i novináři z našeho internetového média. S velkou pravděpodobností tam figuruji i já, což na jedné straně mohu považovat za určité „ocenění“, že svoji práci dělám dobře. Na druhé straně však – kde mám jistotu, že jednoho dne u mě nezaklepe tajný a se slovy „tak půjdeme“ mě třeba internují,  jak to bylo koncem třicátých let minulého století po nástupu nacismu a v padesátých letech za tuhé vlády komunistů běžné? Jaký máte na to názor?

Je to odstrašující a urážka, že se takový seznam zpracovává. Pro novináře je nejlepší vyžadovat naprostou otevřenost o čemkoli, co se týče tohoto seznamu a zahájit vyšetřování tohoto tématu. Je také velice důležité, aby si v tomto organizace českých novinářů stály pevně za svým ve svých prohlášeních a byly připraveny se angažovat. Problémy s takovými seznamy jsou vždy určité omezení demokracie nebo naopak nedostatek omezení nejvyšších orgánů. Nejlepší cesta, jak bojovat proti falešným zprávám a jiným překážkám, je pro etickou novinařinu seberegulace, při níž novináři přes své spolky a asociace společně se zaměstnavatelskými organizacemi přijmou odpovědnost za dobrovolné etické standardy. Alternativou k seberegulaci je státní regulace a přítomnost cenzury.