Jak hodnotíte americké vojenské a politické intervence na Blízkém východě po 11. září 2001? Jsou na tom dotčené země Blízkého východu nyní lépe? Jsou tyto země více prosperující, stabilnější, je tam více bezpečno a podařilo se omezit islamismus a terorismus?

Tato otázka je velice sugestivní a zdánlivě na tělo, ale není na místě jakékoli ploché generalizující hodnocení. Je nutné si uvědomit, že proměna, která se odehrává od 90. let minulého století, je komplikovaná a má různé příčiny i projevy. Pokud dobře rozumím, otázkou směřujete ke svržení Saddáma Husajna. Na tomto aktu naleznete jak dobré, tak špatné. Mimochodem, předčasné opuštění Iráku nese na současné situaci svůj vliv bezesporu také a velký.

Pokud jde například o Libyi, tak nemůžeme hovořit v této souvislosti primárně o Spojených státech – větší roli na svržení Muammara Kaddáfího sehrály evropské země. Jistě, Kaddáfí byl krvavý diktátor, ale na druhou stranu byl jeden z mála, který vyjádřil USA lítost nad teroristickými útoky 11. září a přislíbil angažovanost v boji proti Al-Káidě. Dva roky na to, v roce 2003, veřejně přijal odpovědnost za teroristické útoky a oznámil konec programu vývoje zbraní hromadného ničení a svůj slib dodržel! Hodně často si kladu otázku, jaká by dnes byla situace v Libyi, kdyby plukovník Kaddáfí žil, byť v exilu. Svět není černobílý a přestože byl tento muž odpudivou kreaturou, v posledních letech před svojí smrtí Západu hodně pomohl. Jenomže toto hodnocení se západní politici bojí říkat nahlas, protože „uznat“ nějaký pozitivní čin diktátorovi je v časech „humanismu“ politicky sebevražedné a nepopulární.

Další diktátor a dlouholetý egyptský president Muhammad Husní Mubárak byl ještě v roce 2009 prezidentem USA Obamou hezky a lichotivě označen jako „síla pro stabilitu a dobro“; no a vidíte, pár měsíců na to ho Egypťané předvádějí k soudu v kleci, v pyžamu, vážně nemocného a zhrouceného... USA, pro které byl Mubárak od války v Perském zálivu (kdy se přidal na stranu USA, a tedy i Kuvajtu) jeden z největších spojenců na Blízkém východě, byl vydán napospas svému osudu a nastupujícímu Muslimskému bratrstvu. Vše je zapomenuto, nic se nepočítá, začínáme od nuly, protože přichází takzvané arabské jaro...

Co se týče terorismu a extrémních projevů islamismu. Pás od severní Afriky až po Afghánistán se nachází uprostřed obrovské proměny. Domnívat se, že ji způsobil pouze Západ, je sebemrskačské. Kromě lokálních válečných konfliktů je zde velkým problémem degradace životního prostředí, vysychání půdy, malá úroda, která dává masy do pohybu. Tato obrovská proměna plodí různé extrémní formy ať už islamismu, teroristy, povstalecká hnutí a poskytuje jim útočiště v oblastech, na kterých začne panovat bezvládí a nefunguje ani základní infrastruktura. My jako takzvaná západní civilizace musíme být schopni a mít vůli aktivně v těchto oblastech působit – diplomaticky i vojensky a pomáhat těm, kteří mohou legalitu a vládní legitimitu nastolit a zabránit tak „stěhování národů“ z rozvojových nebo zhroucených států k nám, do Evropy.