Trávíte celé dny v ordinaci s pacienty s úzkostmi, depresemi, s onkologicky nemocnými. Jak na ně koronavirový rok doléhá, zasahuje nějak do jejich potíží a musel jste k nim začít přistupovat jinak?

Pacientům vysvětluji, že za svoje zdraví si nesou zodpovědnost sami. Že se mají udržovat v dobré kondici, v psychické pohodě, zdravě jíst. To koronahysterie úplně převrátila. Žádná aktivní péče o zdraví se nenosí. Ze všech stran slyšíme, že musíme nosit roušky, dezinfikovat se, nechodit ven, s nikým se nestýkat, čekat na vakcínu. Pravý opak toho, co prosazuji. Pravý opak toho, co je základem zdraví. K pacientům přistupuji stále stejně. Ve stávajících společenských podmínkách jim ale nemám co nabídnout. V těžce nemocné společnosti nemohou žít zdraví lidé. Na tom žádný doktor, žádná vakcína nic nezmění.

Dá se ze vzorku vašich pacientů usuzovat, jaké psychické následky může mít na obyvatelstvo koronavirus, ať už samotný jako zdraví ohrožující, či jako všudypřítomné téma?

Není vůbec dokázáno, že by koronavirus způsoboval větší škody než chřipka. Škody způsobené represivními opatřeními jsou oproti tomu obrovské. K vyššímu počtu zemřelých v říjnu a listopadu nepochybně přispělo i zhoršení dostupnosti a kvality lékařské péče, obava lidí s vážnými chorobami chodit k lékaři, lékařské konzultace po telefonu, zahlcení zdravotnických zařízení pozitivně testovanými. Tedy samotná represivní opatření. Strach a stres, který média permanentně šíří, mají zničující vliv na lidské zdraví. Podlamují imunitu. To je ověřený fakt. Pojednává o něm vědecký obor psychoimunologie. Všude se píše o tom, kolik lidí zemřelo „s“ covidem. Nikoho nezajímá, kolik lidí zabije stres z toho, že přišli o práci, firmu, naději, budoucnost. Do práce chodím kolem dětského hřiště. Vystrašené učitelky tam hlídají děti ze školky. Všichni v rouškách, i když už venku snad být nemusejí. Je mi z toho smutno. Nejenže děti vdechují vydýchaný vzduch a zpětně se infikují. Hlavně z nich ale vyrůstají ustrašení neurotici. Nárůst úzkostí, depresí, obsedantních poruch je obrovský. Na to zdravotnictví není vůbec připravené. Může nabídnout jen antidepresiva. Rodičům, učitelkám, dětem, nám všem.

Jak se česká společnost vyrovná s faktem, že mnozí lidé nebudou moci dále vykonávat svoji práci? Budou muset donekonečna dodržovat zákazy a omezení? Může nastat celonárodní společenská deprese a zhroucení životů desítek tisíc lidí?

Společenská situace nápadně připomíná stanfordský experiment profesora Zimbarda z roku 1971. Ten nechal v areálu univerzity vybudovat napodobeninu vězení. Na inzerát vybral 24 mladých mužů, polovině přidělil losem roli „vězňů“, druhé polovině roli „dozorců“. „Dozorci“ dostali uniformy, dřevěné obušky a zrcadlové brýle. „Vězni“ haleny, kolem kotníků řetěz, spali na matraci, museli se hlásit přiděleným číslem. Už druhý den se dozorci začali uchylovat ke stále častějšímu a krutějšímu trestání vězňů. Jeden z vězňů se psychicky zhroutil, pět dalších experiment opustilo. Když do simulované věznice pátý den dorazila Zimbardova přítelkyně Christine a uviděla zvěrstva páchaná na vězních, přiměla Zimbarda experiment, který měl trvat dva týdny, ukončit. Experiment ukázal, že jednotlivec může snadno odhodit osobnostní charakteristiky, slušnost, laskavost, soucit, pokud je vystaven situaci, v níž je mu přidělena určitá role. Pokud dostane moc. Globální Zimbardo, jakási neviditelná ruka trhu, rozdělil lidi na mocné a ne-mocné. Mocní mohou ne-mocné dusit rouškami, držet je v izolaci, zakázat jim sociální kontakt, práci, vzdělávání, pohyb, zpěv. Ne-mocní musejí poslouchat, nechat se testovat, hlásit čísla, podrobit se očkování. Ten experiment se vymkl kontrole. Žádná Christine ho neukončí. Z vězení se musíme osvobodit sami.