V minulém roce výrazně ubylo zpráv o migraci do Evropy. Lze to přičíst určitému zklidnění situace a uzavření některých tras, nebo k nijak pronikavému zlepšení nedošlo a jen pro média ty informace už zevšedněly?

Všechno z toho je tak trochu pravda. Musím ovšem zároveň předeslat, že jsem na přelomu roku nabádal k posečkání s hodnocením končícího roku v této oblasti. A ono se to potvrdilo jako rozumné. Přišel nejen vánoční masakr v Berlíně. Nejen další ukázka naprosté neschopnosti příslušných bezpečnostních složek něčemu zabránit, ale také cokoliv efektivně vyšetřit. Stejně jako po pařížských útocích, pachatel si v klidu odešel někam do zahraničí a přišlo se na něj zcela náhodou. Našel ho ten, kdo ho nehledal. V čem by mělo spočívat zklidnění? V tom, že ani v srdci Berlína, ani ve vrcholícím adventu není radno chodit na trh, jako se chodívalo mnoho let před tím? Ono se totiž ukazuje, že více než o příčiny té tragické evropské reality, tedy o migraci, jde o fatálnější otázky bezpečnosti, života a smrti, každého z nás. Tragická se ukázala schopnost Evropy dovolit import a rozkvět obludné filosofie, generující odhodlanost vrahů z Berlína, Paříže, Bruselu… A to vše pod pláštíkem svobody a práva, pravdy a lásky, pomoci potřebným, neomarxistického internacionalismu. A najednou, po dlouhé době, se do popředí dostaly podstatně fatálnější otázky bezpečnosti nás všech.

Dnes je každému už skoro jedno, jestli přichází tu či tam denně tisíce nových přistěhovalců, podstatnější otázkou v evropských metropolích – zatím ne u nás – je, jestli a s jakým rizikem ještě můžu jít do práce nebo za zábavou a také jestli se vrátím. Odpověď na podstatně širší otázku, než jestli Evropa zastaví migrační proud, to už dnes málokoho zajímá, bohužel, zejména proto, že většina zná odpověď. Ti současní vládci Evropy toho nejsou schopni. Stejně jako nejsou schopni odpovědět na otázku, proč po Evropě běhá možná patnáct milionů lidí, o kterých nikdo, žádný úřad, nemá nejmenší ponětí, proč desítky milionů lidí v Evropě vzývají, či jejich děti jednou budou vzývat, ideologii nenávisti. Proč žádná pravidla, včetně zdravého selského rozumu, prostě pro všechny Evropany stejně, záměrně neplatí. A samozřejmě není pochyb o tom, že volby v USA zaměstnaly média o něco víc než nekonečné blábolení o tom, jak všechno zvládáme a jak jsme dobří. Možná i proto, že Trump začal nazývat věci sice nevybíravým slovníkem, zato pravými jmény. To je přeci v Evropě nepřijatelné. Krásná a samozřejmě upřímně myšlená lež, to je záruka naší skvělé evropské budoucnosti.

Opakovaně jste zmínil ten předvánoční útok v Berlíně. Je podle vás namístě dávat do souvislosti teroristické činy, jako byly ty v Berlíně, v Nice či jinde, s migrací a náboženstvím pachatelů, nebo je máme brát jako akce „osamělých vlků“, k nimž by došlo nezávisle na dva roky probíhající migrační vlně do Evropy?

Předně, ti mrtví se takhle neptají. Správná otázka zní: jsme schopni, a to v kontextu širokého spektra problémů dnešní Evropy, se podobným činům bránit? Myslím si, že ano, ale je opravdu pět minut po dvanácté. A je jedno, jestli je ten který čin spojen více nebo méně s migrací, dvouletou či dvacetiletou, či islamismem. Klíčem je ochránit vlastní občany, a nikoli chodit se svíčkami pietně postát u míst, kde ti nevinní zahynuli. A další otázka: Je tu evropská či národní odvaha postavit se čelem této hrozbě? Protože prostředky a instituce jsou známé. Tak kde jsou výsledky a proč umírají další a další lidé? Ne, dnes už to není o té hrozbě samotné, dnes je to o našich elitách, kterým tolerujeme, že k tomu ještě dochází. A také o tom, že jsme přistoupili na to, že cena lidského života v Evropě povážlivě klesá. Dříve to byla naprosto dominující hodnota, která definovala další úspěch těch odpovědných ve volbách. Tak se vraťme k tomu, že každý lidský život je natolik cenný, že té ceně podřídíme cokoli. Zdůrazňuji cokoli.

Jen nevím, jestli ty dnešní eunušské elity jsou takových činů schopny. Spíše ne. A přitom nejde o přechod k totalitě, pocitu bezpečí je možné – i když vzhledem k permanentnímu odsouvání řešení velmi složité – dosáhnout s použitím demokratických prostředků. Ne, nejde o vládu silné ruky, ale nápravu všech našich malostí v bezpečnostní a justiční oblasti a mimo jiné také v migrační politice a ochraně hranic, provázených neustálým lhaním a pokrytectvím. Permanentní neomarxistická relativizace základních hodnot a jakási pragmatizace všeho možného ve prospěch evropských elit – pro které často pravda je to, co je pouze pro ně užitečné – to jsou naše základní hříchy vůči těm již mrtvým i těm, kteří ještě, nedej Bože, budou muset zemřít, abychom – možná – pochopili. Ano, do jisté míry vždy všechno se vším souvisí. Nejsou-li na papíře hodnoty, nejsou ani dodržovány. Bible i Korán sepsány byly. Co však vyznávají evropské sociálně-inženýrské elity, jasné není. Jasné je jen to, že svědomí ani rovná práva a povinnosti pro každého jednotlivce to nejsou.

Dlouhodobě se s nezvladatelným počtem žádostí o azyl potýká Itálie, kam míří uprchlíci především přes Středozemní moře. Jak by měla Itálie imigrační otázku řešit a v čem by ji mohla Evropská unie pomoci?

Dlouhodobě a cílevědomě, zcela programově, Itálie imigrační otázku vyřešit nechce. A tak bychom měli otázku po úloze Itálie a EU obrátit – jak by Evropská unie mohla otázku italské migrační krize vyřešit a jak by jí v tom mohla Itálie pomoci? V tom slově dlouhodobě je klíč: dnes všichni víme, že Itálie nic nevyřeší. Protože nechce, a tak také neumí, není schopna. Kořeny tohoto stavu jsou asi hlubší než jen v migrační krizi. Ale to je jiná otázka. Dokud bude Evropa ochotně ustupovat soustavnému tlaku Itálie – a jí podobným – na evropskou odpovědnost za situaci na jižním pobřeží, nikoli vyžadovat dohodnutou a zcela logickou odpovědnost národních států za příslušnou část vnější hranice EU, potud bude jenom plnit přání dalšího, tradičního, nenasytného konzumenta evropských peněz. A bude-li navíc Brusel každé fatální a společnou Evropu zničující nedodržování dohodnutých pravidel odměňovat nejvyššími eurokomisařskými posty a dalšími superprebendami tak jako v případě Itálie či Řecka, tak nikdo příčetný ve skutečnou snahu EU o uspokojivé vyřešení migrační, ekonomické či jakékoliv jiné evropské krize, věřit nemůže.

Stačí se jen podívat na obstrukce, které italské úřady dělaly ve vztahu k tzv. evropskému řešení prostřednictvím povinné registrace a tzv. hotspotů. Proto jediným řešením, a to nikoli k zastavení migrace, ale k donucení italských odpovědných míst k akci k tomu cíli směřující, je uzavření severních hranic a pozastavení členství v Schengenu. Stejně jako jediné, skutečně účinné opatření, směřující k vyřešení řecké dluhové krize, byl, minimálně dočasný, odchod Řecka z eurozóny. To by ovšem cílem EU muselo být příslušné krize vyřešit. A ono je cílem řešit a řešit, na věčné časy a nikdy jinak. Nic víc, nic míň. Zatím to tedy vypadá spíše na vleklou politickou krizi v Římě i v Bruselu – a ta migrační i finanční se dost možná brzy potkají – než na nějaké náznaky směřování k vyřešení. Je však pravda, že Paolo Gentilioni, nástupce prohnaného Renziho, po berlínských událostech snad začal dělat první nepatrné krůčky kýženým směrem. Jak dlouho vydrží a kam až dojde, to teprve uvidíme.