V Turecku vyznává 80 až 90 procent obyvatel sunnitský islám. Měli by se pětkrát denně modlit směrem k Mekce, nejíst vepřové, nepít alkohol atd. Nicméně i díky zakladateli Turecké republiky Mustafu Kemalovi Attatürkovi, který ji založil v roce 1923 na sekulárních základech (zrušil mnohoženství, zakázal ženám zahalovat si obličej a nosit fez jako pokrývku hlavy), dělají toto dobrovolně na základě své víry, nikoli že je to nařízeno zákonem. Odlišuje se tímto – a vyšší mírou demokracie – Turecko od ostatních zemí v regionu směrem na druhou stranu od Evropy?

Je to určitě země, kde shora řízená sekularizace proběhla nejintenzivněji.  Zapustila své kořeny poměrně intenzivně, zejména mezi vzdělanými vrstvami ve městech. Je tam velký rozdíl mezi Istanbulem a venkovskými oblastmi ve vnitrozemí. Dalšími institucemi, které prošly výraznou sekularizací, byly státní správa a armáda. Ta do devadesátých let hlídala Attatürkův odkaz. Kdykoli měla pocit, že se něco staví proti němu, vyvolala převrat a vracela to zpátky do zavedených kolejí. V islámském světě bychom samozřejmě našli i další země, kde je pojetí islámu podobně „liberální“ jako v Turecku. Nicméně je třeba říct, že v Turecku vycházel islám vždy z právních škol, které byly otevřenější. V posledních dvaceti letech se situace mění. Dochází tam k jakési vesnické revoluci. Vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje současného prezidenta Erdogana je hodně postavená na venkovském obyvatelstvu a k těm změnách dochází. Můžeme říci, že dochází k jisté formě „konzervativní revoluce“ a příklonu k tradicionalističtějším formám islámu. Ta je ale jiná než ve státech kolem Perského zálivu, která je často spojovaná s radikálními skupinami, jako je Islámský stát. Spíše bych řekl, že je to takový návrat k lidovým islámským tradicím.

Je náboženská umírněnost Turků způsobena i blízkostí Evropy a je tu znát i vliv křesťanství?

Osmanská říše bylo klasické impérium. Osmané velmi dobře věděli, že jestli mají takhle velkou a rozdílnou říši udržet, musejí nastavit nějaká pravidla. Osmanští Turci nikdy nebyli žádní náboženští fanatici. Byla to obrovská říše, v mnoha ohledech nesourodá. Na jedné straně z velké části křesťanský Balkán, ze kterého se rekrutovala vojenská elita. Janičáři – jakožto elitní vojsko vznikalo tím, že křesťanům odebírali chlapce a z nich budovali tuto armádu. Na druhé straně měli celou řadu oblastí šíitských. Pod svojí správou měli celou Mezopotámii – dnešní Irák. Pak tam měli různé proudy sunnitského islámu. Osmanská říše vždy islám držela imperiálně. V tom smyslu, že sultán byl Chalífa, ale nikdy nerazil nějaký striktní muslimský proud. Z tohoto hlediska je osmanský islám hodně pragmatický.

Když jsme zmínili křesťanství – našel jsem si informaci, že na území Turecka je i malý národ Aramejců, a aramejština byla údajně rodná řeč Ježíše Krista a i dnes jsou to ortodoxní křesťané. Jestli tedy ještě existují, asi už jich moc nebude...

Jsou to původně Syřani, kteří mluví aramejsky. Ta skupina je malá, dnes nikdo neví, kolik jich je. V celé této oblasti – Jižní Anatolie, Sýrie, Libanon – se kultury velmi prolínaly. Třeba v Libanonu tvoří 40 procent populace křesťané. Mezi nimi například velká skupina maronitů, ale i poměrně velká komunita Arménů či celá řada takzvaných staroortodoxních církví. Jsou tam i pro nás v jistém ohledu „exotické“ skupiny, které na nás dnes působí zvláštně jako ti takzvaní Aramejci. Nejsou jediní, je jich tam více a jsou pro nás ještě záhadnější. Turci uměli tohle udržovat v rovnováze. Impérium vznikalo postupně od poloviny patnáctého století a udrželo se až do dvacátého století. Takže byli schopni tu oblast udržet 500 let pod palcem.